Dloooouhá noc

Jsem zas o zážitek bohatší - a vůbec ne o malej. Absolvoval jsem svou první šifrovačku. Pro neznalé věci: jde o hru založenou na tom, že soutěžící týmy provozujou střídavě dvě činnosti - za prvý si huntujou mozkový závity, za druhý pobíhaj po městě a okolí hledaje něco na čem by si mohli huntovat mozkový závity. To vše provozují tak dlouho, dokud nepadnou totálním vyčerpáním, nebo se nedostanou do cíle. Romantika hry spočívá v tom, že ten první z obou možných konců je MNOHEM častější.(Podle neoficiálních výsledků, dorazily tentokrát do cíle 2 týmy ze 176 startujících. Tak vidíte že nekecam.)

Hra se jmenovala Matrix , hrála se už třetím rokem a zúčastnilo se jí kolem tisícovky lidí. Já, jakožto úplná prvnička jsem objevil novej svět - a docela jsem si to užíval. Stačí pár kliknutí, a zjistíte, že podobných her se u nás koná hnedlle několik do roka, a že kolem toho roste docela solidní komunita nadšenců. Prapodivná směska lidí, mě povětšinou sympatických, krom toho nutně taky celkem hravých a inteligentních.

Na celou akci jsem se přichomejtl naprostou náhodou - na pozvání starý kamarádky Barčy. Jeden člen týmu si jim zlomil nohu, a ona si na poslední chvíli vzpomněla (přestože mě tak dva roky neviděla), že bych mohl být ten pravý, pro podobnou soutěž :). A tož jo, řekl jsem si, a už to bylo. V týmu jsem znal akorát Barču, ale se zbytkem jsem se rychle srostl (i když jsme se potkali až pět minut po startu :)

Start v páteční podvečer byl vskutku masový, následujících 20 hodin už ale bylo spíš o naprosto individuálním luštění a pobíhání mezi stanovištěma a MHD. Setkání se soupeři probíhalo buď tam, nebo v "kofeinových centrech" tj. jakýchkoli přístupných místech s dobrým světlem, topením a klidnou atmosférou - která spousty soutěžících rychle zaplnily (v Praze!). Naše skupinka sídlila nejprve šest hodin v McDonaldu na Andělu, poté se přesunula do ornitologického klubu. Kofeinová centra tomu říkam proto, že mimo blekotání nesrozumitelných věcí a zuřivého čmárání do papíru vyplňovali lidé čas strávený na těchto místech pitím čaje, kafe redbullu a jiných nakopávadel. Okolní lidi moc nechápali (málokdy mají u McDonalds v jednu ráno 40 lidí obložených mapami, notebooky a civících do podivně vyhlížejících papírů).

O průběhu tady psát nebudu - fascinuje mě jen, jakej tuning účastníci podobných akcí provozují. Tak v první řadě je tu znalost šifer - "top" týmy jsou skutečně neuvěřitelný, a způsob jakým absolvujou podobný soutěže mi přijde přinejmenším jako hooodně zajímavej týmovej sport. Je to v prvý řadě o zkušenostech, pak znalostech a nakonec o výdrži - fyzický i psychický. Přitom jsou šifrovačky celkem i sranda (má-li člověk dobrej tým). Taky výbava je neskutečně různorodá - nejrůznější tabulky, šifrovací kolečka, elektronika, všebarevný malovátka, povzbuzovadla, vysílačky, GPSky.. (navzdory tomu že na většinu šifer bohatě stačí tužka a papír a někdy ani to ne. Tzv delfská metoda luštění šifer nepotřebuje žádných pomůcek - prostě se na šifru podíváte a řeknete výsledek :)) Samozřejmě mapy, baterky a housky se salámem.

Pro mě osobně byla hra hlavně o 16ti hodinách naprostý koncentrace nad luštěním. Čaj, notebook, tužka papír a jedu. Sem tam si odskočit pro novou šifru - to se ale nedělo moc často, bo jsem byl po většinu času z týmu duchem nejčerstvější. V půl jedenáctý ráno náš tým definitivně vypadl - a moje hlava s nim. Až do toho momentu mě hnali soutěžní duch spolu s teinem zcela úžasným tempem, až jsem se divil. Následný propad byl o to hlubší. Přesto, nebo právě proto - výbornej zážitek, už plánuju účast na květnový Bedně Má-li kdo chuť to zkusit, nechť se přidá.