17:38 4.9.07 - šuf
smrdíš vole
Dneska je nová doba. Každej vám na potkání řekne co si o vás myslí, jako v americe. Nebo aspoň jako v amerických seriálech (ty máme zmapovaný mnohem líp). Lidi jsou na sebe možná chvilku nasraný, možná i dlouho nasraný, ale aspoň si nebodaj nečekaně kudly do zad. Takže paráda.Čechům tohleto moc nevoní (i když Pražáci už si docela zvykaj). Když se mě nějakej hostitel zeptá jestli nemam hlad, říkam většinou rovnou že mam (ač jsem občanem rozvinuté země, mam hlad takřka pořád, asi jsem se měl narodit v africe). To některý hostitele překvapí, občas si dokonce i pomyslí, že jsem nezdvořák. V tomhle případě je totiž lhát zdvořilý. Hm. Toť na kokot. A proto to nedělam.
V tomhle článku hodlám tepat jeden ze (zlo)zvyků národa českýho, ale vlastně i evropskýho a třeba i světovýho. Asi jste uhodli, že půjde o lhaní ze zdvořilosti. To jste uhodli blbě. Což vám nevytýkam - ono to tak zatim vypadalo. Já si vezmu na mušku věc podobnou, ale podle mě ještě horší a častější, a to mlčení ze zdvořilosti. Lhaní ZZ je jenom taková společenská slovní hra, na kterou se dá zvyknout, a nejste-li cizinec neznalý věci, neudělá nikde žádnou větší neplechu. Zato mlčení, to je prevít, ale o tom až po krátké přestávce vyplněné příběhem ze života. (mýho)
To jsme jednou takhle vyklízeli Vilu před vystěhováním. Pěknej vopruz, člověk furt něco nosí, bourá, maskuje, dělá bordel, pije lahváče, uklízí bordel, pije lahváče, dělá jinej bordel ...
Po třech dnech této úžasné povznášející činnosti (prováděné studenty - budoucí elitou národa. komunista se raduje, i intelektuálové makaj ručkama.) si tak sednu do posledního křesla na vile a vychutnávam jednoho z posledních piváků. Když tu. Pojednou. Cosi cítim. (příběh vrcholí, tak zkracuju věty, jak nás to učili na češtině). Co to je? Hovno? Ne! Kanál? Ne! Jsem to já. Jak tchoř.
Vyběhl jsem na verandu, kde si kolegové pracanti zrovna dávali rauchpauzu, a sděluji jim svuj objev (přímá řeč oživuje příběh. poučka z češtiny číslo dva):
J(já): právě jsem zjistil, že smrdim jako prase.
O(ostatní): My víme. Smrdíš už dva dny.
J: He? A proč jste mi to neřekli?
O: My ti to naznačovali. A taky si vedle tebe už dva dni nikdo nesed.
J(zamyslí se): Jejda
KONEC ROZHOVORU
Rozbor a poučení? Měl bych se možná častěji očuchávat. A nebo by mí kamarádi mohli častěji používat přímou řeč. K tomu účelu, k jakýmu byla vynalezena, tedy ke sdělování informací. O což jsem je hned po druhým "(zamyslí se)" požádal. Kupodivu to nese i ovoce.
Dosti mě a mýho smradu, je čas na tu veselejší část - opřu se do národa, čili do těch ostatních. Chochó! Takže, proč vůbec zdvořile mlčíme...teda mlčíte....nebo ještě líp mlčej (voni. do těch se tluče nejlíp)? Je neuvěřitelný, jak dlouho dokážou (voni) mlčet o něčem co je každodenně prudí. Tiše si doutnaj, maximálně vyšlou zlej pohled. A pak prásk. Dodoutnaj a dělaj věci nepěkný.
Tenhle příspěvek je pěknej vopruz. Žádný veselý historky, ba ani tipy do vaší kuchyně. Takže sem už se nejspíš nikdo nepročet. A já jedu jezdit na bajku po Alpách, takže víte co. Ale poučení z tohohle článku byste si vzít mohli, ne? Už aby ta nová doba byla, budeme na sebe sice všichni nasraný, ale místo doutnání si to pěkně vyříkáme u piva. Což je vlastně metoda typická pro starou dobu. Hm. Skončím tedy okřídleným citátem doc. Půlpána: u nás v čechách v každé době, v každý okamžik platí, že bylo dobře, bude líp, akorát dneska je to na hovno. krleš.
Jita