23:48 6.10.07 - šuf
z nuly na sto (deset?)
Tak už nám zase řvou jeleni, žloutne listí a ve škole se zase přemnožili prváci. Ano, neklamné známky blížícího se podzimu. Pro nás, řadové členy studující inteligence to znamená návrat z velkých i malých cest do stresujícího prostředí vyžadující nemalé oběti. Mám na mysli vstávání před probuzením (nelze neocitovat geniálního Ing. Koubka: Ať vstávám kdy vstávám, probouzím se po jedenáctý.), a usínání někde těsně předtim. A noční tramvaje pukaj ve švech.Někdo přes den shání vědomosti, jinej prachy rozkutálený o prázdninách a největší nešťastníci ještě loví kredity. Ať tak či onak, dostávám pocit jako když někdo v mixéru zvaném svět prudce přidal otáčky. Číst neni kdy, spát neni kdy, a plánovací horizont spadl někam těsně nad hranici 24 hodin. Welcome in Prague! Život se ještě neredukuje na střídání světla a tmy ale náběh tam je. A proto si tady vlasně tak píšu tuhle ohranou filipiku, která zatim jako by vypadla z úst nějakýho nepřítele velkoměst, plastových příborů a konzumní společnosti vůbec.
Neni tomu tak - skutečně jsem se na ten mumraj těšil a přiznam se, že chvílema ho mam i docela rád. Aby bylo jasno, jde mi o to turbo životní tempo co dělá z Pražáků Pražáky (a kvůli kterýmu je zbytek republiky často nemá v lásce). Za průměrnej den najedete 10 km městskou dopravou, máte pár srazů, přednášek, zajdete na oběd, na pivko, pár dalších pochůzek po úřadech, knihovnách do toho nějaká práce či brigáda, koncert...a než se nadějete tejden v kýblu. Co jsi vlastně dneska dělal? Nic zvláštního, nepamatuju se. Pauza, víkend, výměna stran a jedem dál. Člověk který nemá brzd, zarazí se až o Vánoce.
Občasným čtenářům tohoto blogu je známo že jsem strávil kousek tohohle léta na vesnici. Ne u babičky, ani žádná zahraniční exotika. Prostě na vesnici, kde bydlej lidi, zkrátka ould skůl. Tam kolikrát člověk (a tak to tam má spousta lidí) za den udělá JEDNU věc. Otázku co vlastně dělal zodpoví snadno. Třeba i za dva dny. Nebojte, nebudu se lísat k nějakým tradičním hodnotám, a požadovat návrat moderního člověka k pluhu a volům.
Moderní západní civilizace stojí na koncentrátech. Přetváří všechny věci se kterýma člověk přijde do styku, i jeho životní styl samotnej. Tak aby všechno bylo malý, rychlý, levný a vůbec - prostě aby se vešlo co nejvíc lidí na akr a nezabili se přitom. Pomeranče do krabic, knížky do filmů, filmy na dývýdý a dývýdý na internet, adrenalin do koňských dávek předávaných v minimálním čase, dovolenou do tejdne, symfonie do dvouminutových šotů, krávu do hamburgru a sporty do upocenýho rychlýho vyhopsání pokud možno realizovatelnýho někde poblíž centra.
Ani proti jednomu z výše zmíněných nic nemam. Mohl jsem v onom výčtu zabrousit i do citlivějších (a komplikovanějších) oblastí mezilidských vztahů, vlastních ambicí a podobně, ale nebylo to potřeba. Chtěl jsem jenom naznačit co asi tou koncentrovaností života myslim. Je to totiž podle mě věc nesmírně důležitá, o to důležitější, že se vkrádá do každodenního běhu tak nějak snadno a přirozeně. Mnohem dál, než by člověk chtěl kdyby o tom skutečně přemýšlel. Jenže přemýšlení v módě neni, zvlášť ne tenhle typ přemýšlení.
Má teorie pro tento den (která by měla bejt jádrem tohohle článku) v kostce zní: je naprosto individuální záležitost, jak koncentrovanej život člověku vyhovuje. Můj názor je takovej, že velký většině by pomohlo zabrzdit. Jenže názor tý většiny je nejspíš jinej. Ekonomie, moje zamilovaná věda, stojí už dvěstě let na tvrzení že člověk sám je nejlepším soudcem toho co je pro něj dobrý. Jsem toho názoru, že to neni pravda, a dokonce že to neni pravda každým rokem o kousek víc. Nebudu nikoho nudit detailama (a že bych se dokázal rozepsat, jéje). Ono magické tempo života je věcí osobní volby pro některé, a podivnou míchanicí ve které se střídavě zrychluje a bourá pro ty ostatní.
Jak praví Petr Fiala: Lidé jsou spokojení, jak praví Funda: šufe, stejně jsem nejradši když kácim ty stromy. Loni touhle dobou jsem si říkal: dvě školy jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy(od stresu). Dneska si říkam dvě školy a práce jo, ale přece si neudělam žaludeční vředy. Důležitý je přemejšlet o tom jestli si člověk svým tempem nedělá víc škody než užitku. Kdybych věděl loni co vím dnes, na druhou školu bych se asi zčerstva vysral, ale zapomeňme na kdyby. I negativní zážitek člověku může prospět - jinak bych tenhle článek těžko psal a nejspíš bych svět viděl pokřivenějšíma brejlema než ho vidim dneska.
Po prvním týdnu v Praze ležim doma s menší angínou bo co to je, čtu si (zcela nekoncentrovaný) knížky, popíjim čaj a dumam nad otázkou jak rychle se žije nejlíp šufánkovi. Mam toho na teď bedrech dost, unesl bych ještě víc. Zatim jsem spokojenej, že bych tentokrát nezapomněl zabrzdit včas až to bude potřeba? Budu se o to opravdu snažit. Jsem přinejmenším o krůček dál než ti kdo se slepě tlučou o mantinely. Aspoň si uvědomuju kde hledat problém :)
Ono se to snadno řekne zabrzdit. Všichni víme, že kolikrát je blízká budoucnost nalinkovaná, a ty linky jsou blízko sebe až běda. A v tom asi tkví ten problém. Předem se omlouvám všem které při příštím brždění zklamu, třeba poruším slovo - jednou k tomu asi dojde. Vždycky jsem tvrdil, že správnej student se pozná podle toho, že vycítí čas kdy končí prdel a blíží se moment zlomu kdy je nutno počít studovat, aby člověk nevypadnul ze školy, správnej umělec života asi umí vycítit něco podobnýho. Hm, to bude těžší oříšek. Čtenář nechť začne u sebe. Nejede mixér moc rychle, pomalu nebo tak něco? A kdo určuje rychlost otáček?
já o prázdninách | já dnes |
borsa luis vuitton
