20:28 9.1.08 - šuf
seučit seučit seučit. a hlavně prsenky
Učím se, učím. Šestej den v řadě. Neni už co uklízet, co sníst, vypít a Zoufalý manželky jsem dokoukal už dávno. A ten sajrajt už zase odmítá lézt do hlavy že chce pauzu. Zkouška je zejtra ráno, potřeboval bych tak ještě pět dní v knihách. Co naplat, neni nic horšího než frustrovanej student, jde se ven. Tam číhá čerstvej vzduch, náledí, zloději kapesní a vltava. Rozhodl jsem se k vyčůrání do Vltavy, což je pěknej cíl výletu, ne?Du tam, čůram. Hotovo, dobrý, přece nepudu hned zpátky. Hoteloparníky na mě blikaj nocí z druhýho břehu, což je nic moc, ale mezi mnou a nima teče jak olej černá vltava. Ta je super, teče pomalu a neplavou v ní žádný diferenciální rovnice. Jenom labutě, ty sice taky nemam rád, ale ve srovnání s těma rovnicema to vyhrávaj na celý čáře. Tudíž volim místo návratu cestu po nábřeží. Je tu takový to snížený kde neni ani noha (až na moje a labutí), jenom pár lodí, laviček náledí a ani jeden zloděj kapesní.
Vlezl jsem do pontonu co slouží jako obří nástupní můstek pro tůristický parníky. Uvnitř je dutej (kupodivu) a nachází se tam prázdná basa na flašky, kus igelitu, rozcupovanej molitan a teď taky já. Možná tam někdy bydlel nějakej houmles, já mam strašnou chuť aby teď bylo léto a já tu s někym mohl pít krabicový víno. Jenže nemam léto, víno a mimo mě tu neni ani ten zloděj kapesní natož pak někdo s kym bych chtěl pít víno.
Odcházím a pamatuju si kudy se leze do podpalubí (je tam z boku odklápěcí dekl). Cestou dál kolem vltavy zjišťuju, že tu kromě mě noha je, teda přesněji řečeno čtyři. Stojí ve výklenku do nábřežní zdi v totální tmě a kouří cigára. Zjevně pozorovali/y celé mé vloupání do pontonu. Snad to nebylo jejich bydliště. Krabicák neměli a beztak se za chvíli musim učit.
Tak jdu teda dál a najednou lezu přes plot na železniční násep a u kolejí nacházim opuštěnou stanici. Jen tak se tu válí, a v ní se válí uhlí, pár odpadků a kusy opadlý ze zdi. Je to velmi smutná stanice, ale taky je to taková klidná oáza vprostřed prahy 2, mého bydliště. To už máme dneska druhou takovou co jsem objevil, a pak že velkoměsto je opruz. Ale stejně jsou na něm nejzajímavější ty místa, kam se nechodí, kde se nebydlí a kde nejspíš žijí lvi, poněvadž na mapách se taky moc nezakreslujou.
Padne na vás taková supr nálada, když se vyšvihnete od taxíků a nonstopů co jsou všude kolem, tady na severní hranici nuslí (a jestli si myslíte, že se vltava a nusle normálně píšou s velkým písmenem, tak to si klidně myslete). Najednou je tu úplně němá budova ve který ani přes den nebzučí flešovky sekretářek, sem zajde tak maximálně jednou za čas sprejer, něco namaluje a pak si řekne že to je škoda spreje bo to stejně nikdo neuvidí. A má skoro pravdu. Ani hovna od psů tu nejsou, tak je to opuštěný místo. Jó, takovýhle oázy velkoměsta nemít tak jsou to jenom černý díry, který do sebe vtahujou spousty lidský hmoty a odmítaj jí pustit ven.
A pak jsem šel zpátky a napsal tuhle historku bez pointy, bo k učení už vůle došla. Byl to totiž výlet, kterej na mě udělal dojem. DOJEM. Namítněte si, že po šesti dnech učení v místnosti 2x3 metry by na mě udělal DOJEM i výlet do druhýho patra koleje. Ale tohle byl jinej dojem, tenhle si budu mooc pamatovat. Jenže popsat to nejde, takže co tady plácám písmenkama. Prostě bych se z fleku odstěhoval na vrchol hory. Nějaký vysoký, co tam nelítá verbež nejezdí taxíky a nevyleze tam ani zloděj kapesní. Tam by se mi líbilo. A jestli se vám zdá, že tenhle příspěvek sem na blog nepatří, a že je svým stylem levnej plagiát nějakýho beatníka, tak si to myslete. Možná se jednou potkáme na vrcholu hory. zatim čau
pitGjxEGSfLAt
