Den 14
Začíná na téže mezi ovesnou kaší. Máme před sebou kus cesty – pozítří je sraz v Egilstditu (asi 250 km odsaď) s M and P. Vede tam sice Kingroad – ona veledůležitá dopravní tepna spojující Island s Islandem, jejíž důležitost neopomělo vyzdvihnout ani to dvakrát sledované video o záplavách – ale brzy zjistíme, že i na dopravních aortách jest občas lidoprázdrno (a co hůř – autoprázdno).
Tedy: po chvilce stopování v Hofnu nás sympatický Islandský děda bere o 30 km dál – kousek pod svou farmu. Má tam 3x traktor zetor z ČSSR (Rok výroby 1977), ani jeden nejezdí. Ale sou to supr stroje :o). Taky ví, že se dělá vytuněná Octavia 4x4, ale za 3.060.000 ISK, což my samozřejmě nevěděli. Economy je u nás OK, takže bajbaj. A stojíme na ringroad uprostřed ničeho. Stojíme dvě hodiny. Přijede pán a povídá, že jede jenom 3 km. Povídám že to je hezký, my potřebujem 220 km. On jestli jsem američan, že tak mluvim – já to popřel. Tak pán odjel svoje 3 km a my čekali další dvě hodiny. Byla nám zima a teskno, dali jsme si čoko s psiliem. To nás moc nepovzbudilo. Uvažovali jsme, zda sníme nejapně čumící jehněčí, když tu se pro nás vrátili dva austalané. Ač byli z opačného konce zeměkoule, jejich cíl byl shodný, zaradovali jsme se a jelo se. Jelo se asi 3 km, když jsem zaskočen otázkou cože to studuju hlesl: Karel Marx. Zůstal na místě, leč milí australané v tom velikána nenechali a i s ním nás šťastně dovezli až k Egilstaditu. Dokonce přímo před Bónus – na ten jsme se totiž těšili z celýho SV Islandu nejvíc. Skvěle jsme si nákup užili! Půl hodiny jsme běhali po Bónusu a radovali se z Islandských cen. Bónus je tu až čtvrtá cenová kategorie, tak proto. Po zběsilém nakupování jsme měli v košíčku toto:
2 nejlevnější chleby, 1,5 kg balení vloček (turbolevných
nejlevnější sušenky, nejlevnější konzervu zeleniny
ale především jsme hrozně šťastní že jsme v Bónusu a nemáme hlad!!!
Co jsme viděli když jsme stopovali 4 hodiny:
Výhled byl značný – viděli jsme auta tak 6 km dopředu, než se přiblížili k nám. Moc jich ale nejezdilo, tak ono to pozorování zas tak zábavný nebylo…až na 2 karavány, které obývaly 2 dvojice francouzských staříků. Ty nešlo přehlédnout. Jezdili dvě hodiny neustále tam a zpětv našem výhledu. Rychlostí co noha nohu mine. A navíc každých padesát metrů zastavovali. To jsme si vysvětlili tím, že staříci patrně trpí inkontinencí a prostě se jim pořád chce. Jsme rádi, že jsme je nestopli, byli bychom tam s nima patrně ještě dnes.
základ vší stravy |
