Islandské elegie

Kompletní deník sebevražedné pětitýdenní výpravy na ostrov, na kterém sice pěstují banány, ale jeleni tam nežijou, bo by tam chcípli zimou. Co píšu já je normálně, Štěpánka kurzívou. Byla to fakt dřina přepsat (díky Lucko), tak doufam, že to někdo přečte.
17:48 23.12.06 - Šuf

..jen pro doplnění

na této stránce není kompletní deník, dole je čudlík "další strana" vedoucí na další stranu :)

1 komentářů - přidat komentář
10:38 28.9.06 - Den 1

Den 1

Na Islandu na turistu čeká mnoho nebezpečí

explodují tam sopky a chrlí lávu

explodují tam sopky, taví ledovce a způsobují povodně

když sopky zrovna neexplodují, způsobují, že ze země tryská pára a horká voda, zem se často propadá nebo se alespoň třese. Sem tam vznikne nový ostrov (to by ani nevadilo), občas taky nějaký zmizí (to už je horší)

příroda je divoká a nespoutaná (silnicema), řeky se musí brodit, sem tam někdo utone

písečný bouře

mráz a hodně deště

jednou ročně někdo zmizí jednoduše beze stopy

Na Island se těšíme!!!

Bivakujeme nyní na Tesco-letišti Frankfurt-Hahn, jenž je určeno sockám jako jsme my. Sem nás dovez pan Puchálka, dál nás poveze letadlo. Vezeme si asi dvakrát tolik jídla, než je povoleno, nepočítaje salám – ten nesmíme vézt vůbec (máme 4 štangle).

Proč jedeme na Island? Jednak je tam hezky, taky se musíme vyfotit nahý u nějakýho rybníka (Štěpánka). Navíc jsou tam ryby, který chytíme, a drahý jídlo, který si nekoupíme.

Zatím si myslíme, že jsme nic nezapomněli. Divnej pocit. Ale stejně dlouho nevydrží…

Levý motor vyřazen, přesto sme se vznesli. Tedy poté, co sme prošli skrz detektor, kluci igelitky (Šufan s chlebem a keckama), ale v poho. Já s Pendolínou pípala, tak sme zuly boty. Smráklo se (21:40)…letíme,letíme…začlo svítit slunce (01:30). Poté se opět nepatrně smráklo.

NO PASS CONTROL, go go go!“ A je to v suchu (zatím). Salámy sou čtyři a zbytku jídla šestkrát víc.


Sockujem na letišti - to je ještě v německu, tak mam jenom triko.

Teď už jsme v suvenýr šopu. Štěpánka objímá papuchálka (falešnýho)

Naše noční můra.

2 komentářů - přidat komentář
10:36 28.9.06 - Den 2

Den 2

Po pěti hodinách (asi tak) pobytu na jeho půdě nám Island počal ukazovat svou skutečnou tvář – čili začlo pršet a strašně foukat. Nevadí – s antibiotikem, který mam na shnilou nohu, stejně nemůžu na sluníčko. Přikolíkovali sme stan, ulít kolík (neznámo kam). Stan zatížen šutrama, snad to udrží. Ráno (říkáme tomu ráno ze setrvačnosti, bylo stejný světlo jako kdykoli jindy) jsme nakradli na letišti co šlo (brožury, špagát) a hurá na stopa. Rozdělujeme se na dvě operativní grupy – Meddy a Pendolína míří na Geysir a za památkama, my do vulkanický oblasti.

Stop mizernej, málem sme zmrzli, pak však série tří rychlíků v řadě dovezla nás až do Hveragerdi, kde pěstujou banány, i když je tu stejně hnusně, jako na zbytku Islandu. Maj na to totiž vychytávku – skleník, ve kterym je gejzír a tudíž taky hic.

Šli jsme radši do supermarketu s prasátkem („Bónus,“ ten je nejlevnější!), odkud se nám do toho psího počasí nechce, a tak radši píšu deník a Štěpka spí. Vezl nás pán, so dělá v Brusselu, ale přijel si na rodný Island zajezdit na koních. Ten to teda chytl…no…jako my. Jmenoval se Oskar, jeho syn je Oskar Oskarsson. Já jsem Jiří Jiřísson a Štěpánka je Štěpánka Vladimírsson. (Tu udělal Šufan chybu, já sem Štěpánka Vladimírsdóttir!!!) Tak my asi pudem do hor, ale moc se nám nechce. Ale jdem!!!

Jenže…nevíme kudy. První cíl je gejzír Grýla. Tak ten sme nenašli, anebo to byl jen takovej trapák, co se z něj čoudí. Zato sme našli teplej pramen (i když „našli“ asi není vhodný slovo – jsou tu všude…) a cachtali si nohy. Šufovi se to moc líbilo. Hódně studená, studená, vlažná, teplá, hódně teplá. Jak je libo. Asi dvacetkrát sme zmokli, ale nevadí  Obešli sme ohradníky a přišla divoká řeka se zbořenou lávkou, tak sme brodili…No nechtělo se mi. Voda byla chladná až mrazivá.

Jsou tu mušky. Děsně otravný. Nekoušou, ale sedí mi i v nosní dirce. A to teda není žádný bájo!!! Nocležiště sme rozbili na celkem hezkym plácku a uvařili večeři. Pršelo, tak sme šli spát.


foríme se u první čoudící díry v zemi... netušíme kolik jich ještě bude.

druhá čoudící díra

strašidlo deštivé na výletě.

17 komentářů - přidat komentář
10:25 28.9.06 - Den 3

Den 3

Vstáváme a prší. Ale jsou to jen přeháňky – teď svítí sluníčko. Ovesné vločky staly se přirozeným obsahem šufovo baťoha a všech věcí v něm. Teď to sype všechno ven. Stále jsou tu ty mušky, to bych ráda zdůraznila. Jedna si jen tak sedla na mojí oční bulvu.

POSNÍDALI JSME ČAJ Z MINERÁLNÍ VODY UVAŘENÝ V KOTLÍKU NA HORKÉM PRAMENI A TÍM UŠETŘILI BENZÍN DO VAŘIČE. Ten nám včera na benzínce do lahve natočil Magnus. Čí to byl asi son???

Sbalíme a tradá do hor. Na dnešek jsme si dovolili sníst 1 vitaminový bonbon napůl (možná i dva). To bude energie!!! Naštěstí v Bónusu s prasátkem se ukázalo, že některý potraviny nejsou tak hrozně drahý…hlavně ty v akci. To nám udělalo radost.

Milý deníčku – te´d je spousta času do Tebe zapsat, nebo´t se stalo toto: (viz obrázek pod textem – z obrázku je patrno, že se jedná o Šufa, který zachraňuje svou topící se krosnu). A zatímco Šuf rybaří, já píšu deník. „Ženo, lov se nevydařil a k večeři bude kus-kus.“ Ještěže twistr (Ňáká návnada na rybu, nebo co) je podle Šufana geniálni!!!

Takže celý den sme strávili v horách, z čehož půlku koupelí v drsném horském potoce. (40 stupňů Celsia pozn. autora). A kolem chodili turisti a když nás viděli nahatý, tak nás nejdřív vyfotili, a pak se taky svlíkli a taky se koupali. Co se ovšem stalo: ťapkám tak potůčkem bosky, vylézám na břeh a potom ÁÁÁ!!! Šlápla sem přímo do žhavého zřídla .

I když byl lov neúspěšný (beznadějně), stala se při něm důležitá věc: probudily se ve mně tisícileté pudy lovce! Už se těším na další lov. Nebude proto překvapením, utluču-li nějakou ovci šutrákem. Na rozdíl od pstruhů jsou tu ty bečidla všude, v originálním rukopisném deníku je nalepen důkaz…

Báli sme se vody z potoka, že bude moc minerální (sirná) a že nás to porazí…ale žízeň byla silnější. Nyní je plán dostat se zpátky do hveragerdi, jenže není tu cesta, jen sem tam stopa ovčího kopýtka. A hlavně ta řeka. Ta je chvílema všude…

Takže jsme na to přišli:

SEXUÁLNÍ PŘEDSTAVA MUŽE: prsatá blondýna, co ráda dá

SEXUÁLNÍ PŘEDSTAVA ŽENY: vize rodiny o pěti dětech, rodinném domku a perspektivním muži

SEXUÁLNÍ PŘEDSTAVA MOJE (ŠTĚPÁNKY): nahý Ivo Pešák (ten fousáč z čundrkántry šou) zpívající RUTY ŠUTY

Po proudu dál a nacházíme příhodné nocležiště na ovčím hovně. Naštěstí je ovčí trus suchý, zato je všude.

Šufan nepolevuje ve své vášni a vydává se rybařit. Já zatím vymejšlim zítřejší plán. Šufan se vrací. Údajně viděl dvě malé rybky – ještě menší, než je jeho návnada. Já mu to věřím. A jelikož je Isalnd země chladného větru, mám stále kapku u nosu a začíná to pěkně pálit!!!

Co se dnes opravdu stalo?

vyšli jsme po geotermální snídani do hor

vykoupali se – 2x, nejdřív 30°C a pak 40°C

sešli jsme z hor, spadl jsem do potoka i se zásobama

počal jsem popularizovat dílo K. Marxe – budu jej fotit na spoustě míst (viz obrázek)

jdeme spát, ovce chodí okolo, dělaje BEEE!


veřejné horské nuda-koupaliště

koupaliště i s masivem

chata nad jezerni kotlinou, s cmoudem

19 komentářů - přidat komentář
10:12 28.9.06 - Den 4

Den 4

Dnešní maratón: Nasadili jsme krosny a šli dokopce. Tam jsme stopli paní a z kopce sjeli. Pak jsme zas na ten kopec zpátky lezli. Byla tam ale cedule, ať tam nelezem, tak sme zase zpátky slezli. A pak sme skončili po opětovném stopování kilometr od místa, kde sme začli. HOWGH.

Dnešek byl vskutku dnem cestovním – dle hesla „Z bláta do…ještě většího bláta.“ První stop nás dostal do industriální zóny – stavěla se tam geotermální fabrika. Po výše popsaných peripetiích jsme přes Hveragerdi a Selfoss dojeli na prdel světa. Byl tam tři koně a křižovatka, kde nikdo v našem směru nejel. Další stop nás vyvrhl v Motorestu na konci světa. Byl tam bufet a koně. Místní chodili v trenkách a tričku (tady na Islandu mají léto), my se choulíme v bundách a čepicích. Sou to strašný Laponci (jediný národ, který je veselý i při absolutní nule, tj –273°C). Z motorestu sme to chytli ještě líp – další stop nás vrhnul do pouště. Všude duny štěrku, auto jsme viděli na 5km. I tam však Islanďané ukázali ochotu nás svézt – do dalšího motorestu. Ten se vyznačoval tímto:

příští benzínka 273km

Je to uprostřed Islandu, fakt tam nic není

…až na mouchy

Zakuklili sme se jako motýli (to byla metafóra) a vydali se pouští – každý se svým osobním hejnem much. Teď uléháme uprostřed pouště. Bez much – odfoukl je vítr. Jo a byl jsem na rybách. Zase nic. Co byste taky chtěli, v poušti.

Dnešní zjištění:

Islandské pivo Viking užívá „kozlovej“ naražeč.

Od domorodců víme, že pitný jsou ty potoky, co nejsou teplý. Tak je teda pijem. Síra léčí.

Vážně máme radost, že už tu mouchy nejsou! Byl to děs!!!


Ovce. Typicky ve třech. Nejbližší usedlost cca 100 km.

Marx dosáhl vrcholu.

Šuf dosáhl taky vrcholu.

3 komentářů - přidat komentář
10:07 28.9.06 - Den 5

Den 5

Drama – jsme v obležení much, probijeme se ven?

Probudilo nás bušení na stan. Říkám si: „ááá, déšť – na Islandu nic novýho…Otevřu oko. ÁÁÁ!!! On to není déšť – sou to ty mouchy a dělaj nálety!!! Jsou všude kolem – eštěže máme moskytiéru, ale ven se nám teda nechce…Proto vymejšlíme scénář jak z kreslenýho filmu (viz obrázek).

Dopadlo to dobře – přišel déšť a mouchy odvál. A tak sme v dešti kráčeli po silnici, po který nic nejezdilo, doufajíce, že něco stopneme.

ISLANDSKÝ SLOVNÍK:

Ryba – fiskur

Slaneček – saltfiskur

Koruny – krónur

Ešus – ešusur

Lemur – lemurur

FRÁZE:

Leifur er saltfiskur. – Život je slaneček. (hojně užívané islandské přísloví


Stopnuli jsme – německý tůristy. Jeli taky na Landmannalaugar (druhej nejslavnější islandskej koupák). Včera sme nespali v poušti, až to, čím jsme jeli byla poušť. Třicet kilometrů černýho nic, a v tom nic akorát šedivý šutráky. Německa Mutr vesele poznamenala, že jejich průvodce říká, že tato cesta je „full of colours.“ Až na ty dvě colours (černá a šedivá) jsme žádný neviděli.

Koupák na Landmannalaugaru jest vulkanickej, a proto ho maj turisti rádi (jako všechno, co je vulkanický – třeba pivo Viking se vaří na geotermální energii, chleba (vulkanickej) se peče v podzemních pecích. To dá rozum, že vulkanických. Jo a s banánama by si tu bez vulkánů ani neškrtli).

Takže to supr vulkanický koupaliště, co je uprostřed pouště, za devtero řekami a 60km od nejbližší civilizace (tj benzínky v poušti), pojme asi třicet lidí. Převlíkaj se venku – na to, že tu leží celoročně sníh (místama), je to docela adroš. Koupaliště je místy studený, místy si opaříte prdel. Když ale hrábnete do země, jdou z ní bublinky a horko – je to vulkanický, takže supr. Jsme turisti, takže máme vulkanický věci rádi, v Keflavíku si koupíme vulkanický trika a vulkanizovaný gumy.

Koupání je super – celej den se koupeme a žerem, ryby jsem opět nechytil. Ale sou tu supr panoramata. Čekáme tu (den) na Meddyho s Pendolínou, budem se koupat, až se nám udělaj varhánky na prdeli. Už dem.

Už sme zpátky i s varhánkama. Potkali sme krajany, budou se tu koupat dýl než my. Ale na co jsem zapomněl – mimo koupání jsou tu taky PANORÁMATA. Všichni dělaj, jako že sem jezděj kvůli nim a koupání je jenom taková bokovka. Což e blbost, že jo? Jo.


Plán úniku z mušího obklíčení

Štěpánkur v protimuší úpravě

Civilizace je všudypřítomná

Štěpánkur v pustině

Šuf, taky v pustině

3 komentářů - přidat komentář
14:11 15.9.06 - Den 6

Den 6

Začal velkým objevem: alumatka (moje) neizoluje tak dobře jako karimatka (Štěpánky). Tudíž jsem už v jednu byl zmrzlej jako drozd a šel se koupat. Zážitek (společenský i fyzický) byl úžasný, po půlhodinové osamělé meditaci připlulo pět nahých britek s jednomužným doprovodem a jali se se mnou konverzovat – což jsme činili až do nádherného slunce východu.

Dopoledne bylo ve znamení spánku a marného čekání na Meddyho s Pendolínou. Poledne – čas schůzky – minulo, vydali jsme se na hřebenovku Langmarlankat-borsmo“rk (4dny). Zjistili jsme na ní, že island není zemí ohně a ledu, jak se domnívají turističtí průvodci a chudáci turisté, nýbrž zemí čmoudu a špinavého sněhu. Zatímco oheň jsme zatím viděli jen na benzinovém vařiči a led v supermarketu Bónus, čmoud tu jde skoro z každýho kopce a oudolí a špinavej sníh dláždí hřebenové cesty.

Etapa 1 měla měřit 12km (což možná měřila) a mít převýšení 400m (což se minulo asi o 600m). Sice pršelo a bylo to po ledu, ale ušli jsme ji v šortkách, hnáni úžasnou kalorickou snídaní. (chléb+sušený ananas+psikan – viz jídelníček na konci). Snad úžasná energie ananasu, snad dynamit v našich lýtkách, snad mé obavy z nocování na sněhu bez horké lázně nás vedly k rozhodnutí zdolat i etapu 2 – průvodce pravil shodně 12/400. Kolik to bylo doopravdy nevím, došli jsme se zaťatými zuby nevnímaje úžasná panoramata, jež se nám otevírala.

Cestou jsme se rozhodli nafotit fotosérii „hnusnej Island“, která má rozptýlit mylné představy, že celá tato země jest nádherná. Ba naopak – většinu jejího povrchu (90%) zabírá štěrk, písek, šutry a ledove (=špinavej sníh). Zbylých 10% jsou nádherný panoramata, který jsou v zahraničí drze vydávaný za Island. Odteď fotíme písečný polopouště a haldy štěrku, vydávající se za hory.

Vrcholem dne měla být večeře: rýže, sójové maso a sójová omáčka, které se po letech oddělení měly spojit v harmonický celek – což udělaly. Leč výsledný harmonický celek byl nevýslovně hnusný – my ale měli hlad a navzdory protestům chuťových buněk jej zlikvidovali. Zcela vyčerpaní jsme bez pípnutí zaplatitli 1600 ISK (=500 Kč) za kemp bez teplý vody a usnuli jak koťata.

Nutno zopakovat že večeře byla fakt hnusná – ani Šufan(!!!) jí nedokázal dojíst, a protože nám ve stanu smrděla, museli jsme ji vrhnout do předsíňky, následovně vyhodit…

Zapoměli jsme ovšem zmínit veliký zážitek - sedíme u chatky v Langmanndaugau a žereme drobky chleba se salámem. Přichází muž a povídá : „I am terrible sorry! I am going ro cook. It will be noisy. Sorry for that.“ My zírali skoro s otevřenou pusou a řekli OUKEJ. Načež ten muž 5 METRŮ DALEKO od nás!!! zapálil ÚPLNĚ OBYČEJNEJ BENZ͡NÁK, co udělá tak nanejvejš PUF PUF PUF. Tak to jsme eště nezažili teda.

Šuf viděl v potoce pstruha a to ho nesmírně povzbudilo. Jeho nadšení ještě o 100% vzrostlo. Skoro se zdá, že má raději ryby než mě… No a závěrem: Peněz málo – máme v plánu padělat visačku na stan…


co se kýče týče

Landmannalaugar poránu

lávové pole

přes hory

trochu sme se báli...

panorámata :)

5 komentářů - přidat komentář
14:04 15.9.06 - Den 7

Den 7

Odnesly to moje nohy. Puchýře mam všude, proto další turistický pochod bude krušný. A taky že jo. Poté co jsme posnídali, se vydáváme vpřed nesmírnou rychlostí kilometr za hodinu. Je to dáno i tím, že jsme narazili na řeku, v níž : „Štěpánko, jsou tu ryby!!!“ Pročež Šufan teď pytlačí. Respektive poté, co opět nic neulovil, rozmotává velice zašmodrchaný vlasec…údajně už jedna ryba jeho návnadu ožužlala. To já považuju za úspěch. Snad dneska někam dojdeme, protože zatím to moc nevypadá. A tak zatímco mě začíná být už celkem zima, Šufan znova a znova nahazuje.

a tak to bylo celou dobu…celejch 15km. Výprava za krásami Islandu aneb větší hnus sem neviděla…A navíc v tomto rozmanitém prostředí cesta vůbec neutíkala. Zato tam utíkalo nebohé zvíře, jehož druh jsme nebyli schopni identifikovat. Velké asi jako liška, ale černé. Chvost to mělo větří než „Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku“, ale bílej. Chvíli jsme mysleli, jestli to není skunk (chudák! v poušti!!!), ale mě se to moc nezdálo.

Ještě více kopečků štěrku a utrpení (chůze štěrkem nápadně připomíná pochod sněhem). Přesto jsme se dotrmáceli k další chatrči. Plán zněl : Projít skrz a zakempovat o kus dál bez poplatku. A proto budem tvrdit, že musíme dojít až do Porsmorku, protože tam čekají friend with a car. „Tak a teď pudem svižně a budem dělat, jako že na to máme tam dojít“. A tak jsme přišli k chatrči a pani nás hned chtěla ubytovat. A my že ne, že musíme za těma friendama dál o 10km. A ona na to něco jako JÉŽIŠ. A my: kolik je hodin? A ona že devět. OUKEJ, tak jdem dál.

(Zpětná vsuvka k těm rybám…byl tam úžasnej pstruh a chytil se na stříbrnou plandavku, leč únava materiálu způsobila, že jsem vytáhl jen kus urvanýho vlasce. Chudák pstruh ještě chvilku provokativně plaval kolem s mojí plandavkou v puse. Remíza tedy byla pro oba týmy špatná – my byli bez plandavky a bez oběda a pstruh měl zase novej fakt hustej, piercing.)

Jako správní trempi jsme rozbalili stan načerno v schovaným údolíčku, do kterýho bohužel bylo z okolních ostrohů vidět. Od zmíněných trempů nás odlišovaly hlavně svítivý bundy, který nám značně ztěžovaly utajení tábořiště. Trempové asi kempujou jenom načerno, proto nosej ty maskáče.

(Ještě jedna vsuvka – v pošti jsme zanechali vzkaz pro příští Islandské generace. Rozluští jej, pokud se naučí česky, navíc by se jim hodil luštitel hieroglyfů (Něco jako Bedřich Hrozný) jenž rozpozná, že „2“ je „s“ Tento vzkaz zněl :NA2RAT). a vyjadřoval naše nadčení z cesty poští.

Ulehli jsme tedy v zátočině u potoka a dalo se do deště. Zavládla panika, neboť „Šufe, co budeme dělat když se potok rozvodní?“ Rezerva byla asi 30cm a vzdor dešti to po celou noc s přehledem stačilo.


Karel v poušti

Brrr brrrodit!

vzkaz příštím generacím

štěrkem

10 komentářů - přidat komentář
13:57 15.9.06 - Den 8

Den 8

Asi v šest ráno mě vzbudil Šuf se slovy „Hele, vono je sice teprv šest, ale nepudem už?“ Nešli jsme. A ani o půl osmý (=plánovaný budíček nejčasněji za poslední týden) to nevypadalo o moc líp. Leč hrubý nátlak nakonec slavil úspěchy, a my se mohli vydat vstříc lepším zážitkům a další poušti bez neblahé pozornosti ochránců.

Islandští ochránci jsou velmi vlezlí, neradi vidí stanování načerno. To proto, že sami provozují nejhustší (a jedinou) síť kempů široko daleko. Vlastně ne, stanování načerno má jiné, mnohem větší (a mnou netušené) negativum: Způsobuje totiž EROZI vážení přátelé. Jakmile jsme sbalili stan, hned jsem pozoroval, jak půda pod ním eroduje. Bylo to strašné, ještě že to v čechách nemáme.

No takže poté, co mě Šufan konečně vyšťouchl z pelechu, sme bleskurychle sbalili a vydali se na cestu. Pršelo skoro celý pochod, až se Šuf bál, že promočí Marxe, tak radši nasadil Anorak. Odměnou po cestě plné útrap nám byl jeden asi ze 2 islandských lesů, kterým jsme měli tu čest projít. Pro ilustraci:

Pórtsmork – Thórův les, je seskupení „stromů“ na hranici mezi klečí a křovím. Je zde uctíván jako osmý div světa, zřejmě proto, že většinu rostlin na Islandu , jež jsou vyšší lidských kolen, tvoří vřes, nebo nebezpeně přerostlej lišejník. Jezdí se sem na tu kleč dívat z celýho Islandu. Bůhví proč sem tahají i turisty, který (aby neurazili) musí dělat, jako že je to les a né jenom křoví. My tu teď (opět) nesmíme stanovat, protože to křoví je národní park. Stejně to porušíme.

Loupou se nám xichty, takže vypadáme jak nakaženi leprou, v lepším případě porostlí lišejníkem…taková asimilace do islandské krajiny… pPrávě jsem našla ve spacáku jeden bílý vlas – doufam že není muj. Je to duté vlákno, i když nechápu co je na něm duté.

Takže nabrali jsme vou a NENÁPADNĚ zmizeli na noc za ohbím řeky. Je asi šest hodin, přeju dobrou noc. Asi o dvě hodiny později otevřu oko a Šuf na mě zírá: „Tak co budeme dneska dělat?Tak jsem nechápala jak dneska, když podle mě eště nebyla noc. Šuf myslel že byla. Chvíli jsme teda byli zmateni (na tom Islandu to člověk moc nepozná, když se tu nesetmí), až pak jsme zapnuli mobil a noc nebyla. Bylo před devátou. Ale Šuf měl hlad na snídani, tak si dal spoustu psyllia.


To je ovšem LES!!!

konec pouště?

2 komentářů - přidat komentář
13:53 15.9.06 - Den 9

Den 9

Smrdíme. A divně lepíme. Aspoň teda já…Ledovcová neledovcová, teče tady řeka, jdu se mejt. Když tu náhle spatřím cestou-v našem úkrytu parkuje auto. Šufan se nemyl už tři dni. A hlavně to vypadá, že další dva to nemá v plánu. Je to smraďoch. Údajně vytváří přirozenou vrstvičku mazu a potu, o který mu vyprávěla moje maminka, než jsme odjeli. Já mu přeju hodně štěstí!

Celý den trávíme v úkrytu ve stanu asi necelej kilometr od kempu – co když nás najdou??? Asi v jednu Šufovi došla trpělivost a pravil, že se půjde projít. S prutem samozřejmě. Bez prutu ani ránu. Strategie byla jasná – když někdo přijede, nebo půjde okolo mýho stanu, budu dělat mrtvou. No a sotva Šuf odešel, přijely dvě auta a začli kus od mýho stanu halekat nějaký lidi. Odjeli. Šuf se vrátil. Okolo stanu prošel (úplně okolo hned vedle) ňákej pán a něco brumlal. V půl pátý bylo povalečství až moc, tak jsme se rozhodli že dem. Sbalili jsme a chtěli uvařit. A ejhle, vařič nechtěl. Tak jsme to vzdali a šli. Plán naší trasy je načrtnut zde:

Brodit to nešlo – i auta tam tahal traktor. A tak jsme za hodinu cesty (né-li víc) skončili asi 300m od místa, kde jsme začli. Stoupáme do hor. Cílem je překročit průsmyk mezi ledovcema (1100 m.n.m.) a pak se dostat pěšky k móři. Jenže jsme jen 300 m.n.m., tak musíme vzhůru. Šufan cestou sbírá plody lesa Porsmork (to je ten, co ho tvoří asi dvacet bříz).

OBRÁZEK – přidáme do polívky!

Takže jsme vylezli něco málo pod 800 m.n.m. a je čas to zapíchnout. Bohužel nevíme jestli jsme v národním parku nebo né, jestli teda tábořit smíme nebo nesmíme. Ale je to fuk. Táboříme.

Chytili jsme signál – přišla akorát zpráva od Zoba (:o))…Meddy s Pendolínou o sobě vědět nedali. Tak to sme se ztratili brzy. Nojo.

Šuf snědl polívku i s houbama, což normálně nedělá! ISLAND TĚ NAUČÍ, HOLOMKU!!! Pak nastala noc divných snů – mě se zdálo že jsem v Tesu a že strkam všechny ty dobroty do vozejčku. A to přitom ráno nebude ani snídaně, protože nemáme vodu na vaření.Hmmm :o(

„sedm let tučných a sedm let hubených“ píše se v bibli. Nyní nastaly ty hubené. Naštěstí ne 7 let. ale pět neděl (bez balónu:o(). Houby jsem nikdy nežral, ale tady (na Islandu) nejde o chuť, ale o kalorickou hodnotu.


vzhůru!!!

1 komentářů - přidat komentář
13:51 15.9.06 - Den 10

Den 10

Třetí noc načerno v národním parku, jsme čím dál oprsklejší. Tentokrát spíme 15m od značené turistické stezky. Kolem ještě chodí turisté a říkaj „Haj“ (Na Islandu všichni turisté zdraví, je to horší než jet v červenci na berounku).

Vyrážíme v 8:00 z úzké skalní římsy, abychom vystoupali kolmým (skoro) kamenným polem. Těžko se nám dýchá – kyslíku ubývá. Dosahujeme náhorní plošiny a konstatujeme, že je o kousek níž než Milešovka – 834 m.n.m. Ale vypadá to tu jak v Alpách ve 2000 m.n.m. Při následném výstupu z plošiny do sedla (1107 m.n.m. ´= Plešivec) dokonce pár lidí zahynulo. Přiznám se, že v případě Plešivce o podobném případu nevím.

Severní stěnou! tedy dosahujeme sedla, které jest vlastně vrcholem. (no to je teda vrchol!)

Docházejí nám tekutiny, Štěpánkut (její islandské jméno) zdolala poslední decku. Naší nadějí je chata v „sedle“. Ta se ukazuje být pustá, prázdná a BEZ VODY!. Tavíme ledovec v ešusu. Zjišťujeme že tato nouzová chata je vybavena: matrace 4x dveře 1x kohoutek 1x…voda 0x

židle 2x okno2x

vysílačka 1x suchý záchod 1x

….což je príma, ale spát tu nebudem. Jo je tu cedulka : Nocleh ve spacáku 500 ISK (166Kč) a vedle kasička. :o) Islanďani jsou poctiví, na našince nemaj.

Během sestupu fotíme panorámata, slepici běhavou a první tři vodopády. Další vodopády už ne…je jich moc. Ale ryby tu nejsou – jak by se sem asi dostaly, skrz ty vodopády ?!. Štěpánku bolí nožičky, mně zádíčka, naše výkony mají od Langmarlangatu jasně sestupnou tendenci. Dnešek je však výjimkou, asi oba skončíme na marodce.

Ze života ovcí:

Islandské ovce se mají líp než ty české.Aspoň v létě. Veškeré území Islandu, který zrovna není poušť nebo ledovec, je totiž pastvina. Ovcí je tu 3x víc než Islanďanů, čili necelej milión. To je supr, každá má spoustu místa. Ovce jsou chundelaté a největší vemeno má beran. Nikdo je tu asi moc nestříhá a nejspíš ani nejí. Pastviny jsou řešený trochu zvláštně, 75% plotu nahrazují horská úbočí. Vlastně asi mnohem víc, ty údolí jsou dlouhý.

A šťastný turista se při sestupu z masivu může kochat svobodně pobíhajícími trojicemi ovcí. Proč trojicemi? Místní berani jsou přísný bigamisti. Každej má dvě ovce a hlídá si je. Docela sranda. Co dělaj, když jim to nevychází (třeba se narodí o berana víc) to nevíme. Nejspíš berana prodaj do jihoafrickýho bordelu.

Už je ze mě skoro pravej oldschoolovej Islanďan. Mam z těch hub trochu sračku, šetřim papírem, utíram se lišejníkem. Je to super. (fakt)


tu nocujem

na samospoušť

po sněhových pláních plnou parou vpřed

kde se vzala, tu se vzala

6 komentářů - přidat komentář
13:47 15.9.06 - Den 11

Den 11

Byla jsem si v noci čistit zuby a přátelé: BYLA SKORO TMA! Takový šero jsem ještě nikde na Islandu neviděla (leda když jsem byla na záchodkách a ňáká paní omylem zhasla). No, bylo teda hodně pod mrakem, ale stejně: TMA!

Tak jsme zvooolna vstali a šli se umejt do potoka (Šuf s mýdlem)! Jenže jak jsme se koupelí ochladili, tak jsme zas do stanu zalezli. Kolem začali chodit německý tůristi, tak jsme sbalili a vyrazili.

Typický islandský vysokohorský turista:

1)je žena

2) má hůlky píchačky

Vyrazili jsme teda na stopa okolo vodopádu Skógatoss a přes město Skógar. Vodopád byl atrakce, jezdí sem všechny zájezdy. Město byla atrakce o dost menší – ač na mapě velkým písmem, čítalo dohromady deset domů:

1) WC a umývárna pro hosty kempu

2) restaurace

3)Muzeum

4)hotel Edda

5)farma na koně

6)ohyzdný reprezentativní barák

7-10) – usedlíci

11) budova infocentra (stan „admirál“ pro čtyři osoby)

Jo a potkal jsem turistku (zcela odpovídala předchozímu) a měla jenom nikiny. Pěkně se usmívala a pozdravila mě. A to je celá historka o turistce :o)

Ve Skógatu jsem stopoval s ohromným nasazením. Až Štěpánce zvlhly kalhotky , dokonce dvoje!…ona je teda měla venku na batohu a trochu pršelo, ale tím větší jest má zásluha. Navlhčit kalhotky na místě přirozenějším dokáže každej svalovec z pobřežní hlídky.

A Šuf stopoval a nic nejezdilo a nic nám nestavělo. Tak jsem stopovala já a nejdřív nic a pak: „Hele Štěpánko jede letadlo..Ty vole, tys ho stopla, pojedeme letadlem“

V letadle pro 4 osoby seděly dvě vysmátý holky a smály se, že se nevejdem, ale že se nacpem. Letadlo sice mělo kapacitu 4 osoby ale asi nějak tahkle:

A pak už jsme zcela natěsnáni letěli do Víku a bylo to děsně turbo. Z okýnka jsem neviděla nic (překážela mi torna) a odumřela mi noha (zase ta torna). Na letišti, kde jsme vystoupili byl store, tak jsme koupili nic moc za sedum stovek a šli pro benzín. Pak na pláž s úplně černým pískem a pak zas na stopa do Skaftafellu. Byla zima a nic nestavělo.

Stopli jsme Francouzskej karaván a v ňom byli Francouzí. Jejich mamaka uměla anglicky a před 20ti lety tu taky stopovala. Zbytek rodiny anglicky neuměl, zato byli rybáři (poznali řeku s rybama od oka „right fisherman knows“ . Řekl jsem jim, že jsem taky fišrmen, ale ještě jsem nic nechyt. Jeli jsme 130km prázdnou pustinou – většinou lávovým polem. Uprostřed bylo největší město jihovýchodního Islandu – tak 500 obyvatel, obchod, pošta.

Už jsme ve Skaftafelu. Je to tu príma, v umyvadlech teče teplá voda a k večeři jsme měli opravdický jídlo – těstoviny s vomáčkou.

Kempujeme těsně za hranicí parku, jako pravý socky. Teď jsme unavený, tak zase zejtra.BajBaj


Skógafoss

černé pláže ve Víku

8 komentářů - přidat komentář
13:44 15.9.06 - Den 12

Den 12

K ránu přišly divoké sny ( zdálo se mi že máme doma v obýváku 2 srny) a divoké ovce. V noci přišel déšť a řádil do rána. Ráno přišla zima, tak my radši půjdem. Do toho nešnl parku.

Co jsme viděli ve vizitor´s centru?

- lebku nějakýho zvířete

- vajíčka

- sobí moč v pet lahvi

- kožešinu

- ale hlavně video

Potom jsme vybrali trasu 6 pro walking. Jenže jsme to spletli a došli jsme k ledovci a zpátky. Šufan měl s sebou flétnu, na ktarou se naučil hrát titulní píseň z filmu Titanic. To jsem mu ale zatrhla – bylo tam moc lidu ˇ= moc ostudy. Taky tam byl páreček v nejlepších letech a líbali se. Šuf jim chtěl zahrát Titanik, sle nesměl – žena musí vládnout!!!

Vycházka č.1 měla tedy asi 1,5 km, viděli jsme akorát ten páreček a patu ledovce, ta je ovšem vidět i od našeho stanu.

Můj nos

Přiletěl se mnou na Island jako zbytek mého starého těla. Na rozdíl od něj se však příliš exponoval nebo co, tak se spálil. Jenže ne tak obyčejně- normálně se spálí jedna vrstva, ta se oloupe a je pokoj. Mně už se loupe druhá a ta třetí pod ní je opět červená. Nos nabírá mnoho zajímavých odstínů, víc než panoramata v Langmarlangatu a Skaftafelu dohromady.

Štěpánka říká, že mi plesniví , a že kvůli němu nám nestaví auta. No a právě ten nos spolu se Štěpánky rukama, na tý 1,5km vycházce omrzl.

A to je důvod opět navštívit visitor´s centrum a opět zhlédnout ten film. Nevydrželi jsme to však do konce – věděli jsme, jak to dopadne… a tak jsme se ohřáli a vydali na novou trail. Šuf chtěl spát a bylo mu všechno jedno. Předběhli jsme v kopci mnoho stařen a starů (na to jsem pyšná) a viděli vodopád a kleč. Proto je to nešnl párk, že tu maj kleč.

Na obrázku vidíte Trypozómu spavičnou. Je to bičíkovec, přenášený známou mouchou TSE-TSE, která se běžně nevyskytuje na Islandu, ale někde v rovníkový africe. Trypozóma způsobuje spavou nemoc, což je pro někoho průser, někdo si ani nevšimne že jí dostal – spí pořád 14 h denně.

Dneska je hodne IN jezdit na Island (proto jsme taky tady, ne?) a proto sem asi taky letěla ta moucha TSE-TSE, co mě nejspíš kousla. Nepamatuju si vodopád ani žádný turisty, chtělo se mi spát. Byla tam ještě nějaká destinace co se skoro menovala „Pípa“ a ani tam jsem nechtěl. Viděl jsem prašivky, z posledních sil jsem tedy zapnul houbařský zrak, a malátným krokem jsem vykročil k domovu =stan rozbitý hned za plotem značícím konec parku. Čtyři klouzci potěšili.

Trypozóma zřejmě byla infekční, přeskočila i na Štěpánku, a zbytek dne jsme prospali. Uvařili večeři (polívka+klouzci) a usnuli znovu. To víte, zbejvá nám móře času, co bysme si nepřispali . HEČ .O)


NP Skaftafell



1 komentářů - přidat komentář
13:40 15.9.06 - Den 13

Den 13

byl v první řadě dnem sanitárním. Umyl jsem se já, Štěpánka, naše vlasy, oblečení a trochu taky stan. Vlastně ještě ešusy a zuby, neumyl se jenom vařič, ale ten stejně smrdí i když je čistej. Placená sprcha – 5 minut a pak se vypne. Sou to prevíti, v takovym stresu jsem se ještě nesprchoval. Před vhozením mince jsem byl vysvléknut, šampon byl umístěn na správném místě a otevřen, kohoutek puštěn a cesta mezi automatem a sprchou zbavena překážek.Prvních 15 vteřin tekla studená – za což jsem v tu chvíli byl ochoten zabíjet. Zbylých 4:45 bylo nádherným zážitkem, nicméně při závěrečném zaskřípění se chuť zabíjet vrátila. Nebylo však koho, tak jsem čistý s očekáváním vykročil do nového dne.

Stopování v pustině. Každý, kdo přijel, zahnul do nešnl parku, odkud my jsme právě vylezli. Ale Šuf mě uklidnil – prý je ten kus ringroad významnou tepnou …mně teda přišlo, že až na cisternu vezoucí MJOLk (mléko)tam jezdí leda turisti a zásadně večer (až cestou z nešnl parku). My tam stopujem ráno. Cisterna s mjolk nás teda nevzala, až asi skoro po dvou hodinách ňáký Italové. Byli fajn. Nevěděli kam jedou, co chtěj vidět, co zejtra a že česká republika má víc než 2 miliony obyvatel. To „taťku“ udivilo. Tak jeli, kam jsme chtěli my. A to bylo k jezeru Jokulsarlon, kde plavou ledovce. Právě tady MEZI LEDOVCI v té ZIMĚ spočíval můj velký úkol. Svléct se DONAHA a v té ZIMĚ MEZI LEDOVCI se vyfotit. Devět stupňů celsia. Všude kolem tůristi. Co naplat. Tak jsem se svlíkla. A tůristi čuměli – toto ještě neviděli. BYLA MI ZIMA, přesto jsem se do objektivu usmívala (jektaly mi zuby).

Je otázkou času, kdy se celá dokumentace objeví na internetu – když ne z našeho, tak z cizího foťáku určitě. Štěpánka bude možná zase i ve zprávách :o). Vida ten úspěch, vyfotil jsem se ještě s vystrčenou prdelí, a jelo se dál…teda, šlo se na stopa. Cestou na nás zaútočili ptáci rybáci, neboť nejkratší cesta na stopa vedla skrz jejich kolonii. Jakéhokoliv nezvaného hosta vítali strašným řevem a urputnými nálety ve stylu kamikadze – a to po stovkách. Velmi rychle jsme vyklidili pole a šli oklikou.

Stopovali jsme hódně dlouho. Zdálo se že u ledovcového jezerase lid neskutečně schází, asi jako na Václaváku. Všichni jeli tam a nikdo ven. Byl to VOSER. Navíc před náma úderníci malovali most a zdržovali dopravu. Taky sme měli nádherný výhled na tabuli ukazující, že v Kvísheru je 12 stupňů celsia. To teda bylo. A pak po dvou hodinách zastavil osamělý Nizozemec s banánem, kterej mě neskutečně lákal. A o 30km dál jsme zase stáli venku. Posledním oddílem cesty bylo asi 50 km do Hofnu se sympatickejma anglánama. Sir si stěžoval na ceny. Chleba za dvě pounds – to je prý nevídané…(A CO MY??)!!

Pročež jsme navštívili v Hofnu infocentrum a v něm internet. Největší radost ale byla krást CUKR a CUKRKANDL. Ten tam ležel jen tak v misce. Rvali jsme to do pusy a dokapes. Navíc tam byl polívkovej automat, tak Šufan vocumlával prášek na rajskou. I ten Internet jsme přetáhli, tak nás paní musela přijít vyhodit…

V obchodě nebylo nic akčního, tak jsme se vydali hledat nocležiště. Potají na něčí pastvině asi 250 m od farmy, které patrně pastvina patří. Ale v poho!


tady stopujem...

ono jezero, kde jsem se fotila nahá

3 komentářů - přidat komentář
13:38 15.9.06 - Den 14

Den 14

Začíná na téže mezi ovesnou kaší. Máme před sebou kus cesty – pozítří je sraz v Egilstditu (asi 250 km odsaď) s M and P. Vede tam sice Kingroad – ona veledůležitá dopravní tepna spojující Island s Islandem, jejíž důležitost neopomělo vyzdvihnout ani to dvakrát sledované video o záplavách – ale brzy zjistíme, že i na dopravních aortách jest občas lidoprázdrno (a co hůř – autoprázdno).

Tedy: po chvilce stopování v Hofnu nás sympatický Islandský děda bere o 30 km dál – kousek pod svou farmu. Má tam 3x traktor zetor z ČSSR (Rok výroby 1977), ani jeden nejezdí. Ale sou to supr stroje :o). Taky ví, že se dělá vytuněná Octavia 4x4, ale za 3.060.000 ISK, což my samozřejmě nevěděli. Economy je u nás OK, takže bajbaj. A stojíme na ringroad uprostřed ničeho. Stojíme dvě hodiny. Přijede pán a povídá, že jede jenom 3 km. Povídám že to je hezký, my potřebujem 220 km. On jestli jsem američan, že tak mluvim – já to popřel. Tak pán odjel svoje 3 km a my čekali další dvě hodiny. Byla nám zima a teskno, dali jsme si čoko s psiliem. To nás moc nepovzbudilo. Uvažovali jsme, zda sníme nejapně čumící jehněčí, když tu se pro nás vrátili dva austalané. Ač byli z opačného konce zeměkoule, jejich cíl byl shodný, zaradovali jsme se a jelo se. Jelo se asi 3 km, když jsem zaskočen otázkou cože to studuju hlesl: Karel Marx. Zůstal na místě, leč milí australané v tom velikána nenechali a i s ním nás šťastně dovezli až k Egilstaditu. Dokonce přímo před Bónus – na ten jsme se totiž těšili z celýho SV Islandu nejvíc. Skvěle jsme si nákup užili! Půl hodiny jsme běhali po Bónusu a radovali se z Islandských cen. Bónus je tu až čtvrtá cenová kategorie, tak proto. Po zběsilém nakupování jsme měli v košíčku toto:

2 nejlevnější chleby, 1,5 kg balení vloček (turbolevných

nejlevnější sušenky, nejlevnější konzervu zeleniny

ale především jsme hrozně šťastní že jsme v Bónusu a nemáme hlad!!!

Co jsme viděli když jsme stopovali 4 hodiny:

Výhled byl značný – viděli jsme auta tak 6 km dopředu, než se přiblížili k nám. Moc jich ale nejezdilo, tak ono to pozorování zas tak zábavný nebylo…až na 2 karavány, které obývaly 2 dvojice francouzských staříků. Ty nešlo přehlédnout. Jezdili dvě hodiny neustále tam a zpětv našem výhledu. Rychlostí co noha nohu mine. A navíc každých padesát metrů zastavovali. To jsme si vysvětlili tím, že staříci patrně trpí inkontinencí a prostě se jim pořád chce. Jsme rádi, že jsme je nestopli, byli bychom tam s nima patrně ještě dnes.


základ vší stravy

3 komentářů - přidat komentář
13:36 15.9.06 - Den 15

Den 15

V noci opět pršelo. Déšť je tu takovej folklór…avšak během odpoledne (to je teď) se mraky pod vlivem silného vichru rozestoupily a my po dvou týdnech opět můžeme spatřit slunce.

Navštívili jsme zdejší město. Nic moc tam teda nebylo…hledali jsme kontejnery za obchodem, jestli jako náhodou nevyhazujou prošlý potraviny. Nic takovýho tu ale nebylo. Tak jsme nabrali vodu a radši šli zase zpátky.

Milý deníčku, rostou tady divný borůvky. Normální fijalový bobulky, ale rostou na smrčkovejch větvičkách. Jestli jsou dobrý nevíme, zatím jsme neměli takovej hlad, abychom ochutnali…

Odpoledne jsme se pak věnovali neúspěšnému rybolovu…podél jezera a zase zpět. Háček sice občas zabral, ale nebylo to rybou, nýbrž kamenitým podložím zdejších vod. Pak bylo třeba vyhledat úkryt, když Šufan páčil háček zpět. Mimoto se Šuf začal dnes věnovat chmurným myšlenkám, v nichž ho láká domovina…Trajekt do Dánska = pouhý den cesty. Mě ale láká islandská zima a déšť, takže z toho nejspíš nic nebude.

Ano, je tomu tak. Bob Hurikán by nade mnou jistě ohrnul nos, ale vskutku bych dal přednost teplé domovině před každodenní rutinou Islandského dne (po dalších 21 dní). Leč stejně tak bych dal přednost karbanátku před dnešním nudlákem, a taky je mi to prd platný.

Ale – vše co bylo výše Štěpánkou napsáno teď popřu (skoro). Takže – místní bobule /modrý, ale s bílým vnitřkem) počala Štěpánka jísti zakrátko a chtěla jimi otrávit i mně!! Co se potravin za supermarketem týče – viz zítřek. Ale stačí se podívat na jídelníček, a bystrý pozorovatel snadno zjistí, který že den nám kontejnery poodhalily část svého bohatství. Schválně to zkuste.

Co se ryb týče, skutečně opět nic, ale našel jsem (taky opět) spoustu hub k večeři. Já tu smůlu ale prolomím, lovec Pampaliny se taky nevzdal po prvních 10ti neúspěších.

Pak už se dne 15. nic nestalo, mimo to, že jsem se počal opět učit španělsky, a na jezeře se objevily vlny – způsobené místní lochneskou, kterou jsem neslavně neulovil.


podél jezera

kostel v Egilsstadiru

:)

2 komentářů - přidat komentář
13:32 15.9.06 - Den 16

Setkání

Ode dneška budu dnům vymejšlet nadpisy, takže pak budou mít nadpis – Supr co?

Vstali, váleli se na sluníčku, snědli kaši, váleli se na sluníčku, sbalili,v.n.s.,složili stan, v.n.s., šli k Bónusu na sraz s duem M and P (=Peddy a Mendolína). Bónus – ten je nejlevnější a dnes nám ukázal jak. Už na parkovišti našla Štěpka jenom trochu přejetej kávovej dort v skoro neporušeném balení. M and P nikde, tak jsme si nakoupili chleba a rozinky…vše euroshopper. V rámci dalšího čekání se fotíme s prasátkem Bónus a nalézáme „skoro čerstvý“ ovoce za supermarketem. Tím se rozpoutaly ovocné hody, během několika minut jsme snědli víc vitamínu C, než za posledních 14 dní. (viz jídelníček), navíc s turbosladkým kávovým dortem.

Na scénu vstupují M a P, ona nadšena, on zhnusen, oba si berou jablka a pomeranče. Každý podle svých možností, každému dle jeho potřeb (to není Marx!). Nadšeně si popisujeme minulé zážitky – viz jejich deník. Šermujeme prstíky nad mapou přímo před lokálním supermarketem asi dvě hodiny. Protože se rozcházíme (sraz za šest dní u Mývatnu) oni do severních pobřežních vísek, my do bazénu.

Bazén, tobogán, teplá vířivka, ještě teplejší nevířivka – to vše za pár šupů (300ISK – 100 kč). Na mě se lepí mladý Islandský blondýny, na Štěpku tlustý pán – údajně „heboučkej, měkoučkej a teploučkej“. Takže dobrý, varhánky i na prdeli a den na stopu.

Irskej inženýr nás bere do Rejtafjoduru, kde je furt mlha, a staví se tu hliníková megahuť. Islanďani se na ní těší, páč zamává s unemplojmentem (nezaměstnaností). Procházka městem bere dech – Štěpa říká, že je to hnus, já dokola opakuju „industriál park“.

Tábořiště zadarmo, se sprchou zadarmo. Nářez – sprchujem se jak zběsilý, na tábořišti jsme úplně sami. Turisti zřejmě pro industrial patk nemaj pochopení. Taky je tu rybníček se spoustou ryb – je malinkatej a ryby tam navážej, aby je pak mohli prodávat rybářům – 500/ks. Nekupují přito zajíce, který je v pytli, ale ryby, jež se nachází v rybníce, musí si ji sami vylovit. Supr dobrodrůžo. Chtěl jsem si taky jednu vylovit (samozřejmě načerno), ale rozhodl jsem se, že svou první rybu musím pokořit v nespoutané přírodě, a v žádným TESCO rybníce.

Je večer (já vůl málem napsal že se smráká), ležíme ve stanu, začíná pršet. Klasický případ našeho štěstí posledních (10ti?) dnů – prší jen v noci. Howg


euro nákup

v bazénu

hujaja

8 komentářů - přidat komentář
21:31 14.9.06 - Den 17

Vyhnání z ráje (to je nadpis, co?)

Tak nás ráno vzbudil déšť, co od večera nepřestal. Já, v domnění, jak snadno před stanem připravím bleskurychle porridge,sem vylezla bosa ven a jen v kalhotkách s benzinovou lahví v ruce. Šuf ale konstatoval že jsem blbá a ať to jdu vařit k chatce (tam pršelo míň). Tak jsem šla bosa v těch kalhotkách s tim vařičem a porridgem v ruce. Ale bylo mi 12 stupňů C zima a mokro. Vrátila jsem se a vyslala Šufa. To už bylo v poho – on uvařil, já snědla. Pak se šel okoupat, že jako třeba přestane pršet. Jenže to by nebyl RAINYfjodur (nebo jak se to jmenuje). Chvíli jsme teda čekali a když déšť trochu zesílil (itś necossary to enjoy real islandic day!!!) sme se vydali na exkurzi do hliníkové factory. Bylo to daleko a bylo to v dešti. Navíc ta factory zaměstnává spoustu Poláků, tak jsme se skoro začli bát o své věci (jinak je to putna – tady ty lidi jsou děsně čestný a nepodvádí – natož krást…) No ale ty poláci…bydlí v barevnejch kójích narychlo postavenejch, co vypadaj jako kravíny a celá ta oblast, kde jsou soustředěný nese nálepku TEAM VILLAGE. Aby líp poznali, kde je jejich kóje, maj to pěkně odlišený:

Dovnitř jsme se ale nedostali, hlídal to tam sekutiťák. Lilo, lilo, lilo – k továrně jsme nedorazili, ale Peddy říkal, že je fakt megózní. My mu to teda budem věřit. Tak jsme se zas vrátili do kempu, co jsou zadarmo ty sprchy a objevili (Šuf) v chatce vytápěnou (turbo) místnost. Tak jsme si řekli že tam uschneme a čekali jsme teda v teple. Taky jsme se byli sprchovat (to je snad jasný)…

Já jsem si četla v islandskym telefonnim seznamu, ale nedošla jsem dál než na stránku, co dělat, když to vypadá, že uhodí blesk. Psali tam, že na Islandu se to právě moc nestává, tak proto. Psali tam přikrčit se k zemi, být minimálně 5m od kamaráda (ať to smete jen jednoho) a zacpat si uši (kvůli hromu). Pak už jenom krápalo, tak jsme sbalili a šli na stopa zpátky do Egilsstadiru k Bónusu.

Tam jsme nakoupili toto:

kolínka,chléb pita, Šufovo chléb žitný.

A neb se připozdilo a nikdo další nás stopem nikam nevzal a nám byla v 11 stupních zima, šli jsme kus za město, podél výpadovky a postavili stan na rumišti. Beautiful islandic nature!

Jinak zavádíme hitparádu TOP TEN zbytečných věcí, které máme sebou. Rozhodli jsme se, že je musíme nějak využít. Zatím jsou to hity jako: 20m dlouhý špagát, sluneční brýle, 2. nádoba na benzín, moje šusťáky, sójová omáčka – (prozatím absolutní vítěz podle všech kriterií soutěže…) A dál se uvidí. Dem spát.


bývali asi menšího vzrůstu...

Rainyfjördur

Lada Niva!!!

vigvam v suchu

8 komentářů - přidat komentář
21:26 14.9.06 - Den 18

Narozeniny

Budí nás déšť a teplota 9stupňů C. Rychlá snídaně (snad už poslední v Egilstadiru) a hurá na stopa. Já bych rád do Seydisfjóduru (přístav v Dánsku) Štěpánka k Mývatru (jezero – komáři). Návrat se nekoná, stopujeme směr Mývatr, teplota 10 stupňů, déšť houstne.

Asi po hodince odpadáme směr suprmárket. Je tam teplo (tak 20 stupňů) a neprší tam. Vybíráme VELMI dlouho – zvažujeme koupi těžítka, kypřícího prášku, zkoumáme složení sucharů. Voda z našeho oblečení se zatím pomalu odpařuje. Nakonec volíme nejlevnější keksy, usedáme za kasu a velmi pomalu je pojídáme. Venku houstne déšť, luštím SUDOKU v novinách zadarmo. Mimo to tam píšou (kreslej) že prší a bude pršet. Sudoku se nepovedlo, déšť řídne – dem stopovat – a máme rychlou kliku. 100km pustinou (nejsou tu ani ovce a to je na Islandu co říct) nás veze Polák, co tu bydlí 7 let, poslouchá Glena Millera a nemá rád Greenpeace, jako všichni místní. (Protože sabotujou tu fabriku, co jsme tam nebyli včera).

Tady končí prdel, vysazuje nás na odbočce v pustině, 7 stupňů C! Jelikož jsem oslavenec (je mi dnes 22 :o) stavím v dešti stan a jdu pro vodu – jako by jí tu nepadalo dost. Vodu mi na místní samotě natočila tak 4 letá holčička. Byla sama v domě uprostřed pustiny. Rozvážně mi sdělila „Yes, I can give you water“ což i provedla. Jako opařen (kéž by) jsem šel zpátky.

Polívka a šup do spacáku – teplota jde dólu a furt leje. Štěpánka zpívá „Hepy brzdej tů jů!“ Dnešní den zřejmě končí, ze stanu už nevylezem. (14:30, 7 stupňů C). Čtu Marxe, Štěpánka začíná první lekci mojí Španělštiny. Ještě že sebou taham knihovnu. OBJEV DNE – Jak správně položit alumatku – viz obrázek.

je mi teplejc, ale furt ne dost.

K narozeninám jsem dostal: Banán (od poláka) pusu (od Štěpánkut) TO SE MAM!

Polák byl supr – dal nám nejen banán, ale taky každýmu pomeranč a žvejkačku. Já si vzala dvě :o). Prší, prší, jen se leje – koníčky!!! Když nepřestane, budem tu dlouho. Jinak cestou sem, do tý pustiny, sme asi 15km za Egilsstadirem viděli osamělý stan na nepříliš rušné křižovatce.

Bylo to duo MaP, který teď (už tři dny) míří směr Vojonafjodur. To proto, aby viděli červené kopečky, kvůli kterým jsme všichni tady, na Islandu. Prší prší – vyděržaj Pijaňjér!


4 komentářů - přidat komentář
21:25 14.9.06 - Den 19

Nemusí pršet, jen když kape

Prší. Ale chvíli i nepršelo (5 minut). Teď prší víc. Naštěstí jsme se stihli oba vyčůrat zrovna když jen tak krápalo. Nyní lije. Teplota nízko. Zůstáváme ve stanu a nevystrkujeme nosy! Asi v deset hodin kolem projede auto. Já „ty jo, šufe, to je provoz!první auto dneska“ Šuf „Kdepa! To už je druhý!“ No takže vzdor dešti usoudíme, že už je dopravní špička a vyrážíme. Prší (nerada se opakuju). Protože kdybychom měli stát u silnice a čekat až něco zastaví, asi bychom zmrzli, tak v dešti pochodujem a za pochodu stopujem. Po hodinovém pochodu staví auto – malý – a v něm tři ženy. Kufr plnej. My se ale hodláme vejít za každou cenu. Nejdřív se nasouká Šuf a vypadá to, že je plno. Pak tu jednu Francouzku namáčknem na vokno a vejdu se i já a 2 baťohy. Francouzky jsou úžasný typy. Máma má bílý (jak vypraný v Perwolu) svetr, ta vedle ní si cestou piluje nehty. Třetí má růžovoučký svetýrek a kabelku…Tak jedem. Dost to drncá (štěrk) a my pozvolna smrdíme v autě. Ta, co je namáčklá na vokno vobčas votevře, aby se mohla nadechnout čerstvého vzduchu namísto námi vydávaného puchu. Jenže vždycky jí ofoukne a prší, tak zas rychle zavře…Tedy trio nás sveze k Detifossu (nejvodnatější evropskej vodopád), tak ho jdem obdivovat.Náhle neprší jen shora, ale i zdola a ze stran – to jak se tříští vodopádová voda. Je to teda krása, tak jdem zas na stopa. Cílem je národní park Jokulsargljúfur (dalo hodně práce naučit se název)… Ťapkáme do kopce a ozývá se podezřelý jekot. Pendolína běží v dešti BEZ BUNDY! Máme ze shledání radost. Říkají, že ten stan na křižovatce byl opravdu jejich – a že už byli v tom Vajnafjoduru a hledali ten rudej kopec Rautholar, co jsme tu všichni jen kvůli němu. Co čert ale prý nechtěl – přijeli tam a sice se to tam jmenovalo Rauthólar, leč kopec to nebyl, byla to údajně farma s červenou střechou a prej se na Islandu podle místních jmenuje Rauthólar kdeco. Duo PaM nevědělo, kam vlastně se chce přesně vydat, tak jsme se rozloučili a šli na toho stopa do nešnl parku.

Jak tak jdem a nestopujem (protože kolem nic nejezdí), tak vidíme Rauthólar, asi 1km od místa setkání. Haha, von je prevít takhle schovanej, to ho asi MaP nenajdou – je to daleko a prší. Zatímco s fotoaparátem získáváme tento skalp z nejcennějších, projelo 6 aut. Pak už jen jedno auto co čtvrt hodina. Nemusí pršet..jen když kape.

Á propos – rozluštili jsme tajemnství předpovědi počasí na Islandu:

Mají tu přísloví: „když neprší na jihu, tak prší na severu“. Pro ty, kteří implikacím příliš nerozumí to neznamená, že prší-li na severu tak nemůže pršet na jihu, vlastně může pršet všude a furt – což jest zřejmě zdejší případ. Leč přísloví „furt prší“ už nezní tak dobře.

Hodina trmácení pustinou (pro změnu černá poušť) a už zase frčíme do toho…parku s tim hnusnym jménem. Němky co nás vezou byly pro změnu v autě 4, leč my se umíme neuvěřitelně koncentrovat – až na hustotu populace – dva stopaři – jedno sedadlo, hlavně že vypadnem z pouště.

Dorazili jsme do oázy typu „ztracený svět“ – obrovitá propadlina ohraničená vysokou skalou – ze všech stran mimo příjezdovky – a v ní lesík, jezírka a kemp.

Procházíme lesík, fotíme jezírka a nekempujem v (placeným) kempu. Jedna paní se nám strašně omlouvá že nezastavila, ale že měla plno :o) je moc ráda, že jsme dorazili.

Po plastátách (Islandská obdoba Ferát– nemaj ve skalách řetězy, nýbrž plastový špagáty. Tj. sympatický, zvlášť pro nás – neb nemáme rukavic) stoupáme ven ze ztacenýho světa, fotíme panorámata a jdem do hlubin parku. Hlubiny parku – bažinatá náhorní plošina, kde je podle průvodce „skvělá příležitost k pozorování ptáků“ se ukazují býti velmi hluboké. Padá na nás únava, tedy stanujem opět načerno v NP, tentokrát v bažinatém vřesovišti.


Detifoss - eště že sme nespadli!

tam někde je Raudhólar

turistická atrakce

kaňon

3 komentářů - přidat komentář
21:14 14.9.06 - Den 20

Raudhólar podruhé - ještě lepší než ten včerejší

Ráno svítí slunce. To je NEVÍDANÉ! A je teplo! TO JE NESLÝCHANÉ! A já vstávám dřív než Šuf. NEČEKANÉ. A vařím instantní čaj v ešusu po nudlích s omáčkou. HNUSNÉ!

Balíme a jdem. Ólalá, přicházíme k cíli dua MaP, které se sem bohužel nejspíš nepodívá. Raudhólar v celé své vznešenosti se nám tyčí vstříc. Dobijeme se vrcholu, i když je to zakázáno (špagát přes cestu). Opravdová KRÁSA! Fotíme jako zběsilí. I Okolí je pěkné. Fotíme. Na vrcholu si dáváme pomeranč. Zde náčrtek Rauthólaru:

Po další chvíli chůze se dostáváme do Vesturdaluru, což je kemp, ve kterym nikdo není. V potoce se okoupu a vybalujem batohy, za účelem vyhnat zatuchlost (hlavně teda Šuf nám nějak zasmrád) a spočítat zásoby (a hmotnost) jídla, které vlečeme. Výsledek budiž zezadu deníčku.

Hmotnost: Šuf – asi deset kg +,-

Já – asi 3 kg +,-

Zjištění : Jídla je dost

Rozhodnutí: musíme teď často jíst těstoviny

Ztráty:Rozpadlý pytlík rýže

K likvidaci: sójová omáčka (vyhazujem)

Nálezy: 3 houbové polívky (proč jsme nedávali houby do nich, ale do hrachovky-nevíme)

Co nám dochází: síly nosit to na zádech

Škody: Rozpadly se mi multivitamínový tablety a upatlaly baťoh.

shruto, podtrženo OUKEJ.

Cesta z Vesturdaluru počala špatně – nevim jak to vypadá, když se člověk strhá, ale já se docela určitě strhal. Částečně to lze odůvodnit tim, že mi přibyly 2,5kg vody – neboť v rámci povinného využívání předmětů z „TOP TEN“ v nepoužitelnosti byla i rezervní nádoba na benzín naplněna vodou. Pravý důvod strhání však byl jiný. Že jsem zjistil, co všechno táhnu a neunesl zátěž psychickou, nikoliv fyzickou.

Nedaleko za kempem jsme však vklouzli do nádhernýho zelenýho údolí s modrým potůčkem. Ten jsme museli brodit, ale šlo o nejpříjemější brodění co jsme zatím prováděli. Za potůčkem jsme slupli čokoládu (vychází nám teď 1/2 tabulky na den!) a pokračovali zurčícím údolíčkem.

Strhání pominulo – náhle obrozen vyrazil jsem kupředu, ubohou Štěpánku nechávaje v oblaku prachu za sebou. Ta se rozvážně vydala za mnou, ponechávaje moje výkyvy bez komentáře. Nutno poznamenat, že jsem objevil, že za pochodu se supr přemýšlí – udělal jsem spoustu plánů, rozebral Marxe a spočítal nějakou lineární algebru C!. Alternativní vysvětlení je, že jsem dostal úpal, což je na tom sluníčku docela možný. Je tu totiž nejmíň 15 stupňů ve stínu, čili je nám fakt hic.

Nastoupáme z rokle mohutné Jokulsú – podél které jdem třídenní tůru – opět k Detifossu, ale dojdem k němu z druhý strany. Nejbližší most 30km. Výstup ve vedru je zničující – Štěpánka vaří večeři a já hledám dnešní schovku pro stan. Jenže na plošině nic není – široko daleko tak 2 km jen rovnej vřes. Až na jednu rokli, ale tam je kamení, to by se nám nespalo pohodlně. To víte, máme už leta, a stejně tu nikdo nechodí. Kempujem ve vřesovišti. Jsme čím dál tím oprsklejší, co? Kdy se nám to asi vymstí…

Slunce stále svítí, na nebi ni mráčku. Je 10 večer a my bysme rádi šli spát. Štěpa usíná se slunečníma brejlema – vypadá v nich jako včela medonosná. Navíc je furt vedro. Stejně stavíme stan – jako úkryt před sluncem, v noci ale přijde zima. Jsme 40 km pod polárním kruhem. Žůžo.

Ze života hmyzu (jasně že Islandskýho). Štěpa trvala na tom, abych sem napsal, jak je to tu , na Islandu s mravencema. Čili: žádný tu nejsou.


"Byl jsem tu." K. Marx

Raudhólar aneb proč jsme tady

Štěpánkur na Raudhólar s pomerančem z popelnice

v NP Jökullsárgljúfur

jeskyň

však vy víte co...

140 komentářů - přidat komentář
21:04 14.9.06 - Den 21

Od Detifossu k Detifossu a tak dál

Vykročili jsme svižně už v 8:00 (přece jenom, je to NP) a vydali se dál. Už se ani nedivíme, že tu nepotkáme ni živáčka – přestože jsme na jedný z nejvyhlášenějších Islandských stezek. Né že by na Island jezdilo málo tůristů (ročně přes 400.000 – více než obyvatel Islandu), ale prostě tady nejsou. Vysvětlení jsou dvě:

a/ Island je velkej jako kráva, tak se to ztratí

b/ Na Island jezdí jenom bohatý turisti (třeba my) ty pěšky nechoděj – jezdí v Toyotách z půjčovny. (Turistu na Islandu poznáte podle Toyoty – fakt), platí vstupy, kempujou v kempech a berou stopaře. No vod toho vlastně sou , ne?

K Detifossu (ten největší vodopád, co už jsme u něj byli, jenže na druhý straně) je to 8 km, pohodička. Jenže ouha – značka ukazuje dvě cesty – jedna jde roklí a je prej very dangerous. To podle mojí teorie znamená, že je hezčí, a píšou to tam proto, aby se víc líbila německým turistům. Teorie je zřejmě pravdivá – krom jedný plastáty, dvou kamenných polí a bažiny a chůze po půlmetrový římse jsme žádný nebezpečí nepotkali – takže je to stezka pro důchodce.

V Detifossu teklo tolik vody co předevčírem – čili asi 90 kubíků – tak jsem si ho zase vyfotil. Tentokrát aspoň nepršelo – i když vodopády vyráběly svůj vlastní déšť, takže jsme zmokli stejně. Z týhle (západní) strany je vodopád fakt hezčí, fotili jsme i duhu. O kilometr proti proudu je ještě jeden vodopád – sice není nejmohutnější v evropě, ale zase je pěknej :o).

Náš problém: zýtra máme být v Mývatru, leč vede tam odsud jen nějaká horská cesta (level3). Tam asi nic nestopnem.

SILNICE NA ISLANDU (sorry jestli se opakuju)

LEVEL 1 – můžou jet všechny auta.V létě

LEVEL2 – můžou jet jenom offroady

LEVEL 3 –můžou jet jen hustě vytuněný offroady

LEVEL 4 – může jet leda tank, možná to pude přeletět letadlem.

Chytáme druhou možnost – objet celej park zpátky dokola (60km zajížďka – level 1-2)

Supr Nizozemci nás berou na začátek parku, kupujou nám benzín. Jejich návštěva parku spočívá v tom, že dojedou pučenou Toyotou doprostřed „ztracenýho světa“ řeknou, že nic moc a hoděj nás na výpadovku. Ideální stop. Prej jezdí jenom na věci, co jsou „WOW“, na Islandu jsou hlavně kvůli brodění. Řek autem. Máme kliku – další stop jede do Mývatru, je to offroad s korbou – jedeme venku. Je tu frišno, ale hlavně že se vezem. Islanďani jsou zdravící národ – Když vám nemůžou říct „haj“ tak aspoň mávaj – třeba když stopujete, každej mává. Teď na nás na korbě taky každej mává, jenom motorkář, co jel 150km/h nemával. Ten jenom kejval helmou, určitě přitom říka „haj!“.

A tak jsme cestou na korbě zmrzli, natočili hustý videa a užili si cestu (na kost). Bylo to přece jenom 100 km daleko a my v tom vichru měli jen: Šuf: trenýrky, kraťásky, tričko Já: kalhotky, podprsenku, kraťásky, tričko

a oba dva jsme měli sluneční brejle, aby nám nefoukal štěrk do očí. Stačilo, že foukal všude kolem. Posádka auta měla v plánu se ocachtat do ňáký BLŮ LAGŮN, tak jsme jeli s nima. Leč týpek obhlíd cenu a řek : Tak tam nejdem. My cenu nevěděli a vzali jsme to kolem plotu načerno. Baťohy s oblečením jsme ponechali opodál svému osudu.

PLÁNEK BLŮ LAGŮN:

(drahá imitace opravdové modré laguny co je u Keflavíku). Výhoda byla, že hlídač přes čmoud neviděl, tak tamtudy jsme vnikli.

Zatímco se koupem, hlídač pojídaje banán objevil naše batohy a svlečený věci. Zakroutil hlavou a dojedl banán. Toť vše. „Máme to zadarmo ,mámo“! Okoupaní jsme vzali batohy a v klidu odešli. Ještě jsme si šli pro vodu. Zjištění: vstup 1100 ISK, víc než v pravý Blů Lagůn. (Druhej den jsme viděli německou rodinku co přijela…a zase odjela, kroutíc hlavou, jak je to drahý. Malý český člověk se neztratí.)

Stan jsme rozbili kousek dál v černý minipoušti – byl tam sice písek, ale byla schovaná. To se ukázalo jako zrádný: v noci se zvedl déšť a vítr a s nimi i část našeho stanu. No jo, průvodce nás varoval slovy : „ I mezi zkušenými cestovateli podezřele často kolují historky o ulétnutých stanech!“ Tak už jsme taky zkušený. Naštěstí jsme byli napůl vzhůru, takže ztráty můžem vyčíslit na pouhý 1 kolík. Sakra…já zapoměl (viz název kapitoly). Cestou na korbě jsme opět projeli kolem Detifossu, tentokrát ze strany východní. Tuto atrakci jsme tudíž navštívili již potřetí a známe jí líp, než leckterý Islanďan. Shrneme-li náš pohyb posledních tří dnů, pak jsme se přesunuli o 200m přes řeku tam, a zase zpět. Šlo to, pravda, i rychleji, leč naše lano na brodění je krapet kratší.


A pak že každá voda na Islandu je pitná!!!

na korbě k Mývatnu

Detifoss

Blů Lagůn...okolo plotu

vydrží??

6 komentářů - přidat komentář
18:25 14.9.06 - Den 22

Vulkanický dýchánek

Tedy po vichrné noci přišlo pěkné ráno a večer nás čeká sraz s PaM. Trochu jsme dneska připálila porridge, tak cukr zkaramelizoval – čili to ve výsledku nebylo ňák hnustný – mělo to karamelovou příchuť :o). Pak jsme se vypravili na ňákou jeskyni, co v ní byla teplá voda a turisti. Ale nekoupali se. My taky ne. Pak jsme šli na další atrakci. Bublající bahno a sířící zem. Bylo to „WOW“. Asi jako v Sósu..A bylo to hlavně dost do kopce a bylo dost vedro. Obdivovali jsme celou tu nádheru zeshora z kopce. I s Marxem. A pak jsme zamířili na stopa směr Krafla, že jako konečně půjdeme někam, kde je vopravdická láva. Šufan v průvodci vyčet, že je horká. Myslel (pochopil), že uvidíme magma.

Dovezli nás tam tůristi, co tráví na Islandu týden. Hop z auta, foť to, a jedem. A tak jsme s nima viděli kráter Viti pod Kraflou a onu Kraflu. Krafla je voser – všude jsou na ní trubky a potrubí, pod Kraflou je fabrika. Islanďani holt si ty krásy přírody sami ničí. Kde je horkej pramen, postaví fabriku, kde je jezero, vytěží dno, a tak..

Pak jsme se byli procházet po lávovym poli a to už bylo lepší – to se nám líbilo až na to, že Šufan pořád hledal to magma, co tam nebylo. Prostě musel uznat, že „horká láva“ znamená „teplej šutr“ a ne „magma“.

Taky tam byli ovce. Jak se na vulkanickou oblast patří – nebyly bílý, ale vočouzený až černý. Supr mimikry, když se pasete v lávovým poli. Všechno tam bylo vulkanický, takže žůžo. Bylo to ale 1km! od parkoviště. Někteří turisti to rovnou vzdali, někteří, vida tu dálku, otáčeli auto už před parkovištěm.

Stop zpátky nám opět ukázal, že čim hustčí provoz, tím míň ochotnejch lidí. Abychom to za těch 14 dní stihli. Zpátky k Mývatru nás vzala internacionální dodávka. Docela jsme zapadli!!! Orientačně jsme v Reykjavíku (místo srazu) zašli do krámu skouknout ceny chleba (dochází nám a bónus je daleko), ale než tousťák za tři stovky, to radši psyllium, vážení přátelé. Návštěva infocentra nám poskytla užitečné informace. Jsme v nejčr rezervaci a všechno je tu chráněný…respektive psalo se tam: NEZABÍJEJTE MUŠKY! Cituji: „Většina mušek nekouše a ty, které koušou prosím nezabíjejte. Jsou velmi důležitou potravou pro pstruhy“. Mně je to fuk, já je klidně vraždim, ale jak Šuf slyšel o rybách, tak než aby mouchu zabil, nechává se nasát a raduje se, že jeho ryba bude mít potravu. ´UDAJNĚ JE V MÝVATNU PSTRUHŮ TISÍCE, tak uvidíme, jak Šuf uspěje…

Před srazem máme ještě fůru času, tak čekáme na lavicích před krámem – já zašívám Šufův batoh (neunesl oněch 30kg a protrhl se) a Šuf jde do kempu sondovat sprchy. Dlouho se nevrací, takže mě je to jasný. Uspěl! Taky jsem se teda byla okoupat a zatím dorazili MaP. Přisvištěli na kolech. Uvařili jsme večeři a pak společně vyrazili vzhůru za město na golfový hřiště. To je tady very popjulr – hřiště jsou všude, ale zatím jsem žádnýho člověka s golfovou holí na něm neviděla. Zato jsme dneska viděli Islandskou podzemní pekárnu – ďoury do země, v nich teplo pod pokličkou a v ďourách těsto v igelitovym pytli.


vulkanickej kopec - čudí z něj smrad

sopka Krafla industriál

pole lávy pod Kraflou

stanování nad golfovym polem

Komáří jezero

13 komentářů - přidat komentář
15:11 12.9.06 - Den 23

Jak jsme potkali komáry

P&M vyráží na HOTDOGY (závidim) z velryb a zdarma do Húsavíku. A taky na večeři k ňáký paní (zavidíme taky). My, s rozpočtem jeden suchý krajíc na hlavu na den, se vydáváme za krásama okolí Mývatnu. Nejdřív vidíme díru s vodou, pak ještě dvě. Tedy poté, co projdeme vzdušnou čarou vzdálenost 300m po trase dlouhé 3 km. Šufan myslí, že Islandští inženýři se nad vymejšlením tak důmyslné trasy, co se nikde nekříží, museli hodně zamýšlet.

Vůbec se nám to nelíbilo. Bylo to v „lese“ a furt dokopce a s kopce. Aspoň že tam rostly houby, který ale pak Šufan stejně někde rozsed, tak jsme je museli vyhodit. Následoval štěrkový kopec vysoký – sopka.

Na vrcholu jsme uzřeli nápis HOVNO PRAHA a spousty dalších. Těm jsme ale nerozuměli. Další atrakce brala dech.

Malé skalky roztodivných tvarů, jak hlásá průvodce. „Rychle pryč“! Jenže…objevují se Mývatnské mušky. Není to tak hrozný, až na to že jich je…….MOC!

Moucha je zvíře přítulné. A společenské – má spoustu kamarádek. Přestože je Šufan muší váha (a má vosí pas), moc ho mušky neposlouchaj…

Nakonec jesem se s muškama skamarádil. Hned za rezervací roztodivných tvarů nacházim náhradní houby a stavíme stan – ani ne tak proti dešti, jako proti bzíkavcům. Štěpa zůstává ve stanu, já jdu na ryby. (analogie s pračlověkem: muž jde na lov, žena zůstává v jeskyni). Jenže zatímco žena v jeskyni byla alespoň užitečná – přežvykováním rozmělňovala kůže, Štěpánka rozmělní tak leda čokoládu. Ale ráda :o)

Ze mě se zatím na lovu stává opravdický „mouchy snězte si mě“. To co z dálky vypadalo jako mlha, jsou hejna much, a země je šedivá proto, že je pokrytá mrtvýma mouchama. Jedinej, komu se to fakt líbí, jest pavouk. Na NAPROSTO odfláknutý pavučině (lepší by udělal v čechách i pavouk III. jakosti) má dost much na pět let dopředu.

Kdyby odnesly divoké husy pavoučka Provazníčka v jeho slavném příběhu na Island k Mývatnu, místo do Afriky, nejspíš by dospěl k názoru,že je v ráji, a rozhodně by neukecával husy, ať ho vezmou domů, jak to dělal v Africe. Hus, kačen a podobný verbeže je tu fakt dost – prej asi 100 druhů. Všechny tyhle eposy o zvířátkách maj ale zastřít jeden fakt: Opět jsem nechytil ani ťuk!. Průvodce sice píše o „hejnech pstruhů a sivenů“, leč rovněž tvrdí, že mimo Reykjavík z břehu rybařit nelze. No a tam já přesně nebyl. Výmluvy!

Houbová polévka (Vitana) a houbami (Island) se vydařila, ale houby se trochu scvrkly. Tak jsme to vytůnili těstovinou, ale tu Štěpánka vylila. Při zapalování vařiče se navíc zapálil benzín, bohužel nejen ten, kterej měl, a já, vinnou své blbosti, málem založil stepní požár. Z jeho spáleniště následně Štěpánka pokorně vyjídá rozlité těstoviny. Správná hospodyňka nad rozlitým mlékem nepláče, ale slíže ho. Schválně, jestli bude zejtra skákat pro pírko přes plot.

Došla voda, došlo jídlo, mouchy odlítly, začalo pršet. Apokalypsa. Dobrou noc.


7 komentářů - přidat komentář
15:08 12.9.06 - Den 24

Velký den

V noci prší, ráno prší. Šufe vstávej, uvař Porridge. Cože? Uuž? Takhle brzo? Trochu jsem neodhadla čas – myslela sem, že je tak devět a tudíž už v 7.13 jsme najedený a máme sbaleno. Mám ale takové tušení, že stop v tak časnou ranní hodinu směr Akuzeyri bude naprd. Tak nespěcháme. Pršet přestalo, ale je větší zima. Šufanovi se páří od pusy. Nejezdí nic. Na druhou stranu eště tak, ale našim směrem leda autobusy. Zmrzlí jak drozdi, zpíváme si lidové písně jak slavíci. A sláva, Francouzká posádka, který se na Islandu líbí, nás bere doGeodafossu. Tam vane prudký vítr a prší – přečkáváme na benzínce. „Vodopád vyfoť a dem“

Teď to šlo dobře, stopli jsme Akurejřany – otec a syn. Tento víkend celej Island oslavuje a chlastá, tak otec byl vyzvednout syna, co chlastal kdesi. A chlastal i v autě. Když si chtěl chudák son zapálit, otec kroutil hlavou na nás a islandsky mu to zatrhl. Pak se otec zeptal , jestli máme rádi sušenou rybu. Šuf řekl, že Štěpánka jo. Ani sem se nenadála a získala balení sušený ryby (dar pro rodinu – to budou koukat!!!) za 1.800 krónur. To je našich šest stovek Ólalá.

Islanďani jsou hodný, hodili nás k Bónusu. Tam jsme vykonali královský nákup, co jsme se na něj těšili už dýl jak tejden. A začla naše etapa života bezdomovce. Našli jsme tam napůl sežraný balení čipsů. Dále Šuf z talířku v kavárničce čorl napůl sežraný dort – LAHODA! :o) Bágly jsme nechali na benzínce, a šli do města na sightseeing. Obdivovali jsme loď, kostel s varhaníkem co děsně válel (to byl rokec) a především kemp, co byl na kopci a nebyly v něm sprchy. Nasrat!

Cestou jsme na zemi našli toto: ještě teplý, zabalený kebab s vepřovým masem, půl balení čokokuliček, zmohlé hranolky (ty jsme nežrali) hamburgr a kus bagety. To proto, že v Akureyri právě probíhá hudební fest a je tam plno lidí a plno stánků s jídlem a relativně málo odpadkových košů. Na hudebním pódiu jsme uzřeli mnoho skvělých kapel a v kruhu diváků mnoho cool lidí. Typa v oranžovém negližé (alá popelář), slečna v teplákách (modrých), holinách (zelených) a pláštěnce (rudé). Pogovala na pop-music (to sme si hned natočili na video) a v jedné ruce pivo. I Šuf si dnes v Bónusu koupil pivo – tak uvidíme, jaký bude…

Festival hýbal městem, zpěvák na plejbek rozhýbal davy (No, a tady už se fakt neudržim..FUJ!!! L.). My jsme ale fajnšmekř a po chvíli sme to vzdali. Jdeme stanovat.

Ptal jsem se dua otec a syn, jestli se v Akuryri daj ze břehu chytit ryby. Prej jo, a povolení nepotřebuju. Jakmile jest jeskyně postavena, ponechávám v ní ženu (ať už žvýká cokoliv) a bojovně naladěn běžím k moři. Příboj a fouká – chytnu se skaliska. Nářez. Po 5ti minutách – ryba. Ani moc nevzdoruje, bo je to čudla (tak 20cm), je chycená na zelenej ripper. Jak se tak mrská na břehu, uvažuju, že jí poběžim ukázat ženě (ona v mé rybářské umění moc nevěří). Jenže ryba je děsně sympatická, navíc malá, tak jí pouštim. To bude keců, že jsem si to vymyslel. Asi po půlhodině černej twister záběr. Nechám jí to spapkat a zaseknu. Zatáhne, že se mi odmotá půlka vlasce. Hurá! Buď jsem chytil loď, nebo je to macek. Boj trval asi 15 minut, nakonec byl macek (druhu neznámého) vytažen na břeh. Měl necelej půl metr a smutně na mě mrkal. I podruhé mi byla ryba sympatická, navíc jsem si stále palčivěji uvědomoval problém – jak ji zabít? Mé dilema vyřešila ryba sama. Překousla vlasec, čímž jediná šance na získání návnady zůstala ve variantě: rozřezat rybu. Co se mělo stát, stalo se. Nástrojem mi byla plaňka plotu. Ryba byla odnesena, společnými silami připravena a snědena. Jejím ostatkům jsem vykopal hrobeček (kamenem, jako pračlověk), postavil mohylu a donesl květiny. Hurá, už su rybář, snad se ryba nezlobí.

Při cestě kolem Bónusu potkali jsme bednu s čerstvýma sendvičema. Nehlídanou. Jenže když je člověk v cizí zemi, měl by dodržovat tamní tradice – a tady maj jednu fakt zvláštní. Nekrade se tu. A tak jsme si ty sendwiče teda nevzali. Českej duch z nás zřejmě pomalu vyprchává, ale vrátí se s prvním karbanátkem. Kempujeme hned za Akureyri. Tady teď kempujou všichni všude (mezi panelákama, na zahrádkách), je tu festival 18.000 lidí (hosté) 15.000 obyvatel (domácí). Tak se ztratíme.


Já a moje rybka

Tady hrál varhaník rokenrol

Islandský šupinatý dům

1 komentářů - přidat komentář
15:05 12.9.06 - Den 25

Megakoupání

Kempujou i domácí na vlastních zahradách ve svých stanech. I když před barákem mají lavičku, sedí na kempingových židlích, neužívají svou kuchyň – mají piknikové koše plné jídla a hlavně alkohol. Tak by mě zajímalo, kam asi chodí na záchod???

Musim Šufa pochválit za tu rybu – chytil moc pěknou, až jsme se z ní oba přejedli. Byl to vážně macek, žádná mřenka. Při kuchání se ukázalo že to byl samec. 50cm vážení! Kdo nevěří, ukážem fotku.

Ale zpět k dnešnímu dni, respektive noci. Kdykoliv jsem se vzbudila, bylo slyšet, jak Akureyri kalí. Smích, řev, hudba, smích, řev a tak pořád dokola nepřetržitě do osmi hodin ráno. Patrně kolem druhý v noci přišly hrozný rány. Chvíli jsem přemejšlela, jestli nejsme náhodou ve vulkanický oblasti (to je ostatně na Islandu všude) a už jsem se chtěla hrnout na kopec schovávat se před proudem lávy. Byl to ale „jenom“ mohutnej ohňostroj (kam se hrabou Češi na silvesta), tak jsem skoukla alespoň ten.

Ráno jsme vyrazili do bazénu, kde to bylo parádní a za pár šupů. Spousta bazénů, bazénků, klouzačka, tobogán a především párová sauna (od slova páři se). Tam chodí jen důchodci z Akureyri a my. Důchodci se nejprve nahřejou a pak začne v sauně velká rozcvička. Důchodci jeden po druhém protahují své svaly za doprovodných hekavých zvuků. Nejčastěji takto

OBRÁZEK

Ve sprchách jsem učinila zjištění, že Islanďanky se moc neholí (ani mladý) a co hůř, viděla jsem nahou paní, která nápadně připomínala velrybu. Člověk ani nemusí do Húsávíku na WHALE WATCHING ani do velrybího muzea.

U stanu (našeho) stojí postavený kolo. „Ty jo, Štěpánko, někdo tu drsně parkuje těsně vedle nás“.

OBRÁZEK

Vaříme si oběd, začínáme bourat stan, když tu v předsíňce nacházíme vzkaz: NAŠLI JSME V ŘECE KOLO, TAK KDYBY SE VÁM HODILO…MaP. Tento skvostný dar teda Šufan jel ihned ozkoušet. Prej má dvě osmy, nebrzdí a rachtá…ale neberte to! Ale museli jsme ho tam nechat svému osudu. Na stopu VOSER – sice spousta aut (během půl hodiny jich projelo kolem víc, než jsme viděli během celýho pobytu na Islandu), ale všichni narvaný, jak se vrací z toho kempování. Na to, jakej byl provoz, teda pěkná bída. Dostáváme se nakonec asi 20km za Akureyri a balíme to pro dnešek. Před náma tři dvojice stopařů, včetně MaP.

Nejdřív lezem na kopec (vysoká hora) a já se řítím k zemi (debilní drn), maje roztržené a umazané gatě. Bolí mě nožička (z pohor), vracíme se dolů, kempujeme opodál. Usínáme, vaříme. Á jdem pomalu spát.

Dodatek: Před odchodem do bazénu jsem se byl vykoupat ve fjordu. Účel byl zcela jasný – udělat si supr řečnický oslí můstek na téma „oceán ze zálohy“

Příklad: Člověk A: dvě třetiny zemské plochy pokrývá oceán. Já (zasněně): Jó oceán. Jedinej, ve kterým jsem se koupal je Severní ledový.


Pokládám květiny na mohylu mrtvé rybičky.

tělocvik v sauně pro staré i mladé

7 komentářů - přidat komentář
15:01 12.9.06 - Den 26

Mezi tuleni

Probouzíme se do dalšího krásného prázdninového dne. Že kolem chčije, a je kosa – už asi každýmu čtenáři přijde nudný. My sice pociťujeme jiný emoce, ale dvakrát nadšený taky nejsme – zvlášť když se pakujem a stopujem v tom. Bere nás Islandská slečna s dítětem a zasvěcuje nás do mnohých tajů Islandských zvyklostí.

- jasně že spí ve stanech, ale maximálně den a musí být hezky.

- Islanďani jsou lemplové, nás turisty považujou za děsný paka. Kdo normální by se v tom psím počasí jezdil koukat na nějaký sopky s vodopádama.

- Vy jedete do tulení rezervace? Proč? V Reykjavíku je zoo, tam máme tuleně taky.

- Islanďani rádi chlastaj. Proto jezdí rádi do Prahy – maj tam levný pivo. Jo, Praha je proj moc pěkné město.

Jejímu synkovi roste zub. Normálně plive dudlík. Maminka pak musí zastavit a najít ho. Tuto funkci přebírá Štěpánka, jejíž mateřské pudy přímo kypí. Nemoudře opouštíme slečnu – ona frčí do Reykjavíku, my trčíme na odbočce k tuleňům. Po půl hodině deštivého zoufalství na prázdný štěrkový cestě tancujem a zpíváme „Otec Abrahám, měl sedum synů“. Zpíváme pomalu, jak to jen jde, aby nám píseň dlouho vydržela. Začínám hrát na flétnu a jsem odměněn. Štěpánka (velkej škrt na sladkosti) mi sama od sebe vyndavá bonbon, abych toho nechal. Odmítáme ochotný farmáře, co nás můžou vzít 1 km, ale berou nás v zápětí dvě němky. Zhodnotil jsem je: „Buď jsou zlitý, nebo zhulený, ale jedou taky na tuleně“. A jely. Jejich auto bylo bouraný, nemělo dvě okýnka, zato mělo prošlou technickou. Pásy rovněž nebyly k mání, ale jdnoduchá skla v oknech byla velkoryse nahrazena dvojitou vrstvou izolepy. Holky byly od koní a střízlivý. Dojeli jsme tam celí, a ještě zjistili, že oproti třírychlostním koním evropským (krok, klus, cval) jsou koně Islandský pětirychlostní. Šaltpáku maj nejspíš pod hřívou.

OBRÁZEK

Tuleni, stejně jako mouchy, jsou zvířátka společenský. Žijou v kolonii, zřejmě tak člověk (tuleň) užije víc legrace. Jenže kolonie je na ostrůvku a na ten je sotva vidět, takže turista z tý srandy skoro nic nemá. Přesto jsme bedlivým pozorováním přírody zjistili následující: Hlavní zábavou tuleňů je ležení na břiše. Jen občas, když už je to nebaví, se otočí taky na záda. V mezidobí je slyšet jásot turistů, jež z otáčivé činnosti tuleňovi usuzují, že na tom ostrůvku nejsou atrapy a tudíž je tu k vidění pravá, nespoutaná příroda. A proto jsme tu.

Doblikaly fotoaparáty, jde se. Štěpánka chce tuleně – bydlel by u nás v pokojíčku. Procházíme se po pobřeží a naštěstí nenacházíme žádné tulení mládě. Návštěva tuleního parku je úspěšná.

Magický poloostrov Vatsnes nám mimo to nabídl skálu s třema dírama (velká místní atrakce) a kopce s kamenama. Od normálního Islanskýho kopce s kamenama se lišil tim, že se z něj nikde nečoudilo, a že ty kameny byly kdysi vikingská pevnost. Takhle bude vypadat Andělská Hora za 500 let.

Vracíme se z poloostrova, jedem do Brú –za tři dny musíme být v Reykjavíku na přehlídku Gayů. Přemýšlím o tom, že když lidskému tělu dojdou zásobní látky – tedy cukry a tuky – přejde na režim samotrávení – tělo začne trávit postupně své nejméně potřebné součásti, jako jsou nohy a ruce. V mém případě začalo levým předloktím, což je nepěkné, neboť mám rýmu, a brzo nebude čím se utírat.

Dorážíme do Brů. V panické hrůze před sebestrávením vařím již během stavby stanu kolínka Euroshopper a následně jich požívám mamutí porci. Zkáza (prozatím) odvrácena. Štěpánka už prej zhubla 2 kg, ale myslim, že zásoby furt ještě má. Taky už si teď klidně spí s úsměvem Jurije Gagarina. To jsme si zase užili světa, řekl si malý Radovan a šel listovat v díle K.Marxe.


Vytůněný islandský kůň

tulení kolonie - tuto fotku můžete považovat za video. Fakt se nehejbou.

Naše zhulený německý "taxikářky".

11 komentářů - přidat komentář
14:56 12.9.06 - Den 27

Průvodce kecá

Ráno jsme nepřekvapil Štěpánku dotazem: „Co bys chtěla vidět na poloostrově Snacfell“? Š: „Mě je to jedno, hlavně aby tam byla snídaně, oběd a večeře.“ A s takovým materiálem má člověk pracovat. Plán B: navzdory hezkému počasí zůstaneme ve stanu a budeme se vařit.

Plán C: Vyrazíme. Vyhrál plán C. Sbaleno máme v mžiku a vyrážíme 50 km na jih po Ringroad. Tam jsem z průvodce vyčetla, že jednodenní tůristická trasa podél lososové řeky. Projely 2 auta, to byla ranní špička. Od tý doby nejezdilo skoro nic. Stojíme u benzínky, a když nás ňáký návštěvníci grilu vidí, jak tam marně stepujem před cedulí ukazující teplotu 9 stupňů C už půl hodiny, tak nás naberou a svezou, kam chceme. Jsou jich 2 auta. My jedem s pánem, co vůbec neumí anglicky (islandská rarita). Tak cestou posloucháme tklivé hity v angličtině.

Průvodce píše, že tam, co máme vystoupit, je jenom benzínová pumpa. Vystupujem teda (podle názvu dobře), leč je tu celá (na Island až moc velká) vesnice a žádná pumpa. Vidíme pstruží jezírko – Šuf se raduje a jdeme na piknik. Šuf nic neulovil, jdeme hledat turistickou trasu. Průvodce ohledně stezky tak trochu mlží, nicméně jdeme, kam říká. Cílem dnešního dne je vodopád. Stezka ale nikde, jsme vážení přátelé u kravína – smrdí dost. Nyní si dovolím citovat několik slov z průvodce: „křišťálově čisté vodopády, odlehlé farmy a skalnaté vrcholky obklopené kobercem lučních květin a bujných pastvin“. Jsme teda dost daleko a zatím jsme nepotkali ani jednu odlehlou farmu, pokud tím teda nemyslí ten kravín. Ztraceni uprostřed lávového pole – později pastviny, bavíme se dalšíma citacema z průvodce: „Průvodce řady ROUGH dobře znám a používám je proto, že jsou nejlepší!“ Dr.Miroslav Stingl, cestovatel. „Půjdu kamkoliv, pokud je to dopředu“ Dr.Livingstone

Šuf velí jít podél řeky, vodopád najdem. A opravdu. Našli jsme!!! Dokonce se tu z ničeho nic zjevila i stezka. Táboříme, já se koupu, Šuf loví ryby.

Posléze se koupe i Šuf, bo se mu návnada zasekla kdesi pod hladinou. Navzdory nelidskému vypětí opět nic. Snad by ty ryby mohli mít aspoň trochu slušnosti a o návnadu se apoň otřít. Ale je to jako lovit v prázdnym bazéně. Štěpánka je optimistka – neví, že stezka o 100 m níž opět končí. Nu, i Livingstone určitě někdy musel couvat, aby mohl dál dopředu. My musíme na „Gayday“ do Reykjavíku – pochod buzerantů – konečně bude teplo. Prej je tam taky výstava penisů (to s Gayday nemá nic společnýho, je to tam furt, ale hádam, že bude narváno.) Štěpánka se tuze těší.


no comment

2 komentářů - přidat komentář
14:52 12.9.06 - Den 28

Cestou...spíš necestou

Milý deníčku, dnes vanou silné vichry, je zima a vypadá to na déšť. Králíkům se z vyhřátého klobouku nechce. Vichřice sílí, stan naštěstí zatím drží. My počkáme…

Fsufka: Silniční provoz na Islandu

OBRÁZEK

Ááá už prší. Já bych klidně mohla bejt islandskej meteorolog. Tady stačí předpověď univerzál. A taky takovou maj – vypadá to asi takhle: Temperature ´8 – 20oC windy, rainy, drizzling better from northeast tommorow – same

Tak toto prosím vídáme, slýcháme a zaříváme každý den.

Jednou bych se chtěl podívat na ten north east. Tam to musí být krásné!

Vytrvali jsme ve stanu (i s malou rybářskou přestávkou) až do oběda. Následně jsme (s uchlácholenými žaludky) naletěli na začátečnický trik ze strany počasí. Na chvilku bez deště. Stačila tak na to, abychom sbalili stan.

Na „dobře značenou stezku rozbujelými lučinami“ (viz průvodce) se vydáváme již za mrholení. Lučiny se ukazují býti vskutku rozbujelé, tráva nad kolena nás promáčí celkem rychle. Stoupáme z údolí, kam jdeme nemáme ani ánung, průvodce se pro jistotu schoval hluboko do batohu.

fsufka:

Islandské ptactvo je velmi vnímavé. Ač jest od přírody vybaveno perutěmi, umožňujícími rychlý let, ve zdejším podnebí preferuje běh. Viděl jsem ptáka, co to zkoušel. Já sem šel, on se týmž směrem snažil letět. Po půl minutě zápolení s větrem přistál tam, kde vzlétl. Dále proti větru pokračoval pěšky (ještě mě předehnal). Známý hrdina animovaných filmů – kukačka zemní (pro neznalé modrý pták dělající MIG MIG unikající závratným spurtem každé nástraze kojota Vildy) má zřejmě kořeny kdesi v této větrné zemi.

Chvíli jdeme i po štěrkové cestě, netušíme, že to je vrchol dne. Zakrátko se cesta mění ve stezku pro koně (fest bahnitá – jako v čechách), posléze mizí úplně. Zato déšť se vrací v plné síle.

Mimo travní džungle překonáváme četné překážky a prožíváme spoustu dobrodružství. Potkáváme koně, krávy i ovce (to vše v cestě) ohradník, ale hlavně potok. Ač je to čůrek, jak ve streouze u silnice, jeho překonání stálo (zejména Štěpánku) mnoho úsilí. Já: přeskakuji potok v nejužším místě (0,5m šíře) Štěpánka: přichází k nejužšímu místu…..kouká…hledá užší místo…nenachází, protože tuto je nejužší..kouká (furt prší jak z konve)…jde k brodu…sundavá botu a namáčí 2 ponožky…sundavá druhou botu…rozhodla se nebrodit..boří se to…nandavá boty..vrací se k nejužšímu místu…kouká..podává!mi batoh přes potok..kouká..HOP! sláva. Po zdolání onoho dravého proudu se ještě víc rozpršelo a my stavíme stan. Most – cíl cesty – je na dohled, Gaye stihnem, takže v poho.

Až tak v poho ne. Na noční bečení kolem stanu už jsme zvyklí, teď však jde o frkání, navíc hned po večeři. U stanu se pase stádo koní, zvědavě na nás civí. Štěpánce už před lety kůň kus stanu snědl, vypadá to na repete. Zkoušíme všechno od „huš“ a „jedeš potvoro“ až po zvonění mobilem a vrčení. Nejlepší je třesení stanem – odběhnou, ale zase se vrátí L. Rezignujeme, snad si stan očuchaj a nechaj ho bejt.

Jsou to děsný mrchy, já to tvrdim už léta!!! Íhahá ty vole.


silniční provoz na islandu

Tak přesně v půlce týhle ovce nám exnul foťák, další fotky až v Reykjavíku

6 komentářů - přidat komentář
14:47 12.9.06 - Den 29

Reykjavík city

Ořové během noci asi desetkrát odešli a desetkrát přišli. Očuchávali stan a dělali FRK FRK..DUS DUS DUS..ÍHAHÁ…CHRAMS CHRAMS CHRAMS…CVAK CVAK CVAK. Statečný Šufan na ně dycky zabušil zevnitř stanu, což sice pomáhalo, ale jen na minutku, pak tu byli zas. Do toho pršelo. Ani sme se ořům nedivili, postavili jsme stan na nejchutnější travičce široko daleko a navíc u přístupu k vodě. Ráno sme chtěli dát sušit věci, ale koně zase přišli a chtěli nám je sežrat, tak jsme to všechno zas po pěti minutách uklidili.

Vydali jsme se po proudu k mostu cestou necestou. Mokrá trává máčí boty, fouká, Štěpánce umrzaj prstíčky. Naštěstí do není daleko, ale jinak NASRAT. Na Ringroad dneska vrtaj bagry, což stěžuje stopa. Do toho se objevuje farmář – chce zahnat ovce - Šufan dělá na ovce HUŠ a oba běhají po ringroad za ovcema. Dílo dokonáno, jedem s nějakým pánem v kaváru (starym) před Ákránes. Tam prší, jak jinak. S Dalším pánem dpo Reykjavíku. Je to rybář, tak si se Šufem rozumí. Pán si myslí, že jsme inteligentní. (kde na tohle přišel?).

V centru RYK je zima – ohříváme se v infocentru, posléze na autobusovým nádraží. Jsme za sochy – přichází slečna a daruje nám 25 minut přístupu na internet kdesi v Reykjavický knihovně. Cílem dne je najít uprostřed RYK vhodné a nenápadné místo pro stan. Vybíráme lokalitu HŘBITOV.(Ježíšikriste, zlatý koně!!!L.) U hřbitova – ale co čert nechtěl – není divoká příroda – kempujeme přímo pár metrů pod vyhlídkou na Reykjavík, co sem chodí všichni tůristi (dokonce tu maj imitaci geysiru – to je pěkná prdel). Schovaný jsme dobře – v lese mezi houbama (Vopravdickym).

Jdem se umejt do kempu – to je strašně daleko – přes půl RYK – ale čeká tam na nás odměna! Šuf průzkumník nachází kuchyňku a v ní…málem nám vypadli oči…spoustu žrádla s nápisem TAKÉ FREE. V kuchyňce si vaří lidé, ale nevadí. Krademe co do tašky se vejde. Je tam toho TOLIK! Ale je to vážně trapný.. ukořistili jsme: marmeládu, olej, benzín, kakao, kornflejky, rejži, zeleninovou polívku. Je nám líto že to nepoberem…zásoby co tam sou by stačily na dva tejdny.

Pereme, sušíme, zejtra má pršet, Šuf rybaří. Tak jsem na tu Gay parade zvědavá.

Zejtra je gejparáda. Paráda, uvidim nejvíc buzerantů v životě. Vyhlídka pod kterou kempujeme vypadá jak kosmický centrum z příštího tisíciletí. Ve skutečnosti je to vodárna. Má 5 pater, uprostřed stříká jinej falešnej gejzír. Je to kosmický, ale ne vulkanický, takže na hovno.

Taky jsme viděli fitness centrum, kde bylo asi 50 běžících – běhacích pásů, a na každym běžel člověk. To mě poser, 50 lidí na pásech – fotíme. Přitom venku bylo hezky, navíc zadarmo. A to fitko bylo rovněž kosmický – při vstupu tam skenovali sítnice. Já myslel, že se to dělá jenom v televizi. Ale co hlavně – jsme v opravdickym městě. 150.000 obyvatel, celá silnice s obchodama a silnice, co maj víc jak dva pruhy! To už jsme měsíc neviděl. Tak teď čumim.


1 komentářů - přidat komentář
Další stranaZobrazit 30 50 100 na stránce

Generálním sponzorem mojich stránek je v tento okamžik Jíťa - Jelen s rekordním příspěvkem dva sumečci, děkuju :)