Letištní povaleči

Ráno se loučíme s Islandskou modrou oblohou. Naším posledním cílem je Keflavík. Letiště nechvalně známé svým stabilním počasím.

Fsuvka: Je takřka nepochopitelné (zdánlivě), že poloostrov Rejkmes (Kde je lávový pole a Keflavík) není nejdeštivějším místem světa. Prší tu totiž furt – má to však jeden háček. Déšť totiž díky silnému větru nelétá shora dolů, jak jsme zvyklí, nýbrž zleva doprava, případně zprava doleva. Je to takový oblbovák na srážkoměry – déšť totiž na zem prakticky nedopadá – a tedy se nepočítá. O to víc dopadá na člověka, kterýmu je v tu chvíli ukradený, že podle srážkoměru vlastně neprší.

OBRÁZEK:

Ještě před stopováním z Hafnafjoduru nalézáme zánovní kopačák a jdeme znovu utratit poslední Krónur (drobný ze směnárny) – kupujeme v Bónusu pomeranče, drahý je to jak u nás.

Kolem poledne dorážíme na letiště ozdobené ze všech stran cedulkami „It is forbidden to spend night on airport or in surrounding“. Ne, že bysme to nevěděli, ale za 35 dní jsme si bivakování v zákazech oblíbili. Tážem se místních taxikářů, jak moc je to drsný. Nechaj nás vevnitř, ale budou nás budit. Jak jsme viděli později, tato záležitost probíhá takto: Sekuriťák se tichounce přiblíží k nicnetušícímu spáči (i když jen klimbá na sedačce) a škodolibě mu zatleská 10cm před ksichtem. To provádí, dokud spáč nejeví známky probuzení. Pak sekuriťák spokojeně odchází budit dalšího.Teda, na takovejhle job musí mít člověk fakt žaludek. My raději stanujem na nejluxusnější travičce u parkoviště.

Hurá, bude odvoz z letiště – pan Říha coby švarný rytíř na zeleném koni značky ŠKODA pro nás neohroženě přijede přes sedmero hor, devatero řek a jedno Německo. A že jsme frackové rozmazlený, naporoučíme si přivézt karbanátky a štrůdl. Hurá, starý kontinent nás přivítá s otevřenou náručí, kam se hrabe chléb se solí.

Ale zpět na pevnou zem. Tedy na vulkanicky nestabilní ostrov jménem Island. Naporoučel jsem rovněž tašku chladící na ryby – jdu teda 4 km k moři nějaký ulovit. Co taky dělat 18 hodin na letišti? Jediná zábava je vařit před hlavní bránou (čumilové taky zjevně nemaj roupama coby, tak se rádi kouknou i na člověka operujícího s vařičem) a jezdit na erárních kriplkárách. Obojí jsem probnul, ale fishing je fishing.

Rybařím v přístavu asi 5 minut, když má aktivita přiláká tlupu malých (4-8let) blonďatých vikingů. Ačkoliv tu na Islandu jí rybu 3x tejdně (a 3x jehněčí, máme to z místního zdroje. Náš jídelníček – viz vzádu – tomu zjevně neodpovídá), rybařícího člověka zjevně viděli leda v televizi. Zato všichni mluví anglicky! Povídaj si se mnou o rybách a o životě. Přitom mi kradou nůž a návnady, padaj do studenýho moře a řevem plaší ryby. Nevadí – je s nima sranda, učim je nahazovat a rázem se cejtim jako zkušenej mazák :o) Vikingové odcházej a já chytnu velikou rybu. Jsem nadšen, ale zatímco vytahuju foťák, ryba mi záludně odskáče zpátky do moře. To jsem teda mazák. Chytam dvě další (druh neznámý), jsou krásný, ale malý. (30cm), tak je vracim do moře, zalovil jsem si parádně, ale domu holt nic nepřivezu. Prej byli ňáký teroristický útoky, tak se stejně nesmí skoro nic vozit. My vlastně vůbec nevíme, co se děje doma a ve světě – třeba se globálně oteplilo a doma už vládnou komunisti. Ví bůh – my víme akorát, že ropa zlevnila – benzín šel pod 130 krónur.

Nový letištní nařízení zní, že nesmíme vozit žádný tekutiny ani gely. Ani do letadla. Tak teda v panice odhazujeme všechny flašky co máme. Sou nám teď k hovnu. Zatímco Šuf rybaří, čekám na airport. Dost nuda. Letadla sem přilítaj zásadně ve skupinách a pak je hukot. Například mezi pátou a devátou hodinou večerní nepřilítlo absolutně nic.

Rybka, která neunikla..fotoaparátu