skuhry.com - web pro srandu králikům

14:52 12.9.06 - Den 28

Cestou...spíš necestou

Milý deníčku, dnes vanou silné vichry, je zima a vypadá to na déšť. Králíkům se z vyhřátého klobouku nechce. Vichřice sílí, stan naštěstí zatím drží. My počkáme…

Fsufka: Silniční provoz na Islandu

OBRÁZEK

Ááá už prší. Já bych klidně mohla bejt islandskej meteorolog. Tady stačí předpověď univerzál. A taky takovou maj – vypadá to asi takhle: Temperature ´8 – 20oC windy, rainy, drizzling better from northeast tommorow – same

Tak toto prosím vídáme, slýcháme a zaříváme každý den.

Jednou bych se chtěl podívat na ten north east. Tam to musí být krásné!

Vytrvali jsme ve stanu (i s malou rybářskou přestávkou) až do oběda. Následně jsme (s uchlácholenými žaludky) naletěli na začátečnický trik ze strany počasí. Na chvilku bez deště. Stačila tak na to, abychom sbalili stan.

Na „dobře značenou stezku rozbujelými lučinami“ (viz průvodce) se vydáváme již za mrholení. Lučiny se ukazují býti vskutku rozbujelé, tráva nad kolena nás promáčí celkem rychle. Stoupáme z údolí, kam jdeme nemáme ani ánung, průvodce se pro jistotu schoval hluboko do batohu.

fsufka:

Islandské ptactvo je velmi vnímavé. Ač jest od přírody vybaveno perutěmi, umožňujícími rychlý let, ve zdejším podnebí preferuje běh. Viděl jsem ptáka, co to zkoušel. Já sem šel, on se týmž směrem snažil letět. Po půl minutě zápolení s větrem přistál tam, kde vzlétl. Dále proti větru pokračoval pěšky (ještě mě předehnal). Známý hrdina animovaných filmů – kukačka zemní (pro neznalé modrý pták dělající MIG MIG unikající závratným spurtem každé nástraze kojota Vildy) má zřejmě kořeny kdesi v této větrné zemi.

Chvíli jdeme i po štěrkové cestě, netušíme, že to je vrchol dne. Zakrátko se cesta mění ve stezku pro koně (fest bahnitá – jako v čechách), posléze mizí úplně. Zato déšť se vrací v plné síle.

Mimo travní džungle překonáváme četné překážky a prožíváme spoustu dobrodružství. Potkáváme koně, krávy i ovce (to vše v cestě) ohradník, ale hlavně potok. Ač je to čůrek, jak ve streouze u silnice, jeho překonání stálo (zejména Štěpánku) mnoho úsilí. Já: přeskakuji potok v nejužším místě (0,5m šíře) Štěpánka: přichází k nejužšímu místu…..kouká…hledá užší místo…nenachází, protože tuto je nejužší..kouká (furt prší jak z konve)…jde k brodu…sundavá botu a namáčí 2 ponožky…sundavá druhou botu…rozhodla se nebrodit..boří se to…nandavá boty..vrací se k nejužšímu místu…kouká..podává!mi batoh přes potok..kouká..HOP! sláva. Po zdolání onoho dravého proudu se ještě víc rozpršelo a my stavíme stan. Most – cíl cesty – je na dohled, Gaye stihnem, takže v poho.

Až tak v poho ne. Na noční bečení kolem stanu už jsme zvyklí, teď však jde o frkání, navíc hned po večeři. U stanu se pase stádo koní, zvědavě na nás civí. Štěpánce už před lety kůň kus stanu snědl, vypadá to na repete. Zkoušíme všechno od „huš“ a „jedeš potvoro“ až po zvonění mobilem a vrčení. Nejlepší je třesení stanem – odběhnou, ale zase se vrátí L. Rezignujeme, snad si stan očuchaj a nechaj ho bejt.

Jsou to děsný mrchy, já to tvrdim už léta!!! Íhahá ty vole.