Když v lednu 1979 přijel Teng Siao-pching na oficiální návštěvu USA, prezident James Carter před ním vášnivě obhajoval právo na svobodnou emigraci. Šlo o dodatek k tzv. Jacksonovu-Vanikovu zákonu z roku 1974, kterým Amerika tlačila na Sovětský svaz, aby povoloval vystěhování Židů.

Teng jen naslouchal. Když prezident Carter skončil, zeptal se ho: "Kolika Číňanům mám dovolit emigrovat do USA? Milionu? Deseti milionům? Sto milionům? Můžete jich mít, kolik budete chtít." A Carter už se k tématu nevrátil.

Těch "sto milionů" Číňanů, které Carter nemohl přijmout v Americe, ale dnes cestuje po světě. Asi 31 milionů Číňanů vycestovalo v roce 2005 a jen do konce července 2006 jich navštívilo cizí země okolo 15,45 milionu. Jakoby zázrakem se většina svobodně vrátila do své země "nesvobody".

Život, bezpečí, práce

První svobodou je svoboda od nedostatku. Té se Číňané nikdy příliš netěšili. Lidnatá Čína trpěla hladem po mnoho staletí. Výsledkem velmi rychlého hospodářského růstu během posledních tří dekád je ale výrazný pokles osob žijících v absolutní chudobě: z 600 milionů na něco přes 200 milionů. Těchto 400 milionů lidí zachráněných před absolutní chudobou se nikdy nemohlo cítit svobodněji.

Potom následuje svoboda bezpečnosti. Jedinou možností, jak se těšit ze svobody, je zůstat naživu: proto každá společnost, která vytváří vyšší stupeň bezpečnosti, zlepšuje reálné a praktické svobody, jichž mohou lidé využívat. To je mimo jiné důvod, proč Iráčané nechtějí uvěřit, že jsou svobodnější. Lidé z Bagdádu by se rádi přestěhovali do Pekingu. Lidé z Pekingu však necítí potřebu bydlet v Bagdádu. Kde je pak větší svoboda?

Třetí vrstvou svobody je svoboda vybrat si zaměstnání. Průmyslová revoluce osvobodila masy v Evropě. Před jejím nástupem evropští venkované neměli jinou volbu než pracovat jako nevolníci nebo téměř nevolníci. Nástup moderní kapitalistické ekonomiky jim umožnil najít si práci ve městech. První vlna osvobození, kterou Evropané pocítili, přišla s možností vybrat si vlastní zaměstnání.

Podobně rychlý ekonomický růst Číny osvobodil stovky milionů čínských dělníků. Již se necítí pevně vázáni tvrdými podmínkami tamního zemědělství. Miliony lidí se přestěhovaly do měst. Široké masy Číňanů začaly svobodu při výběru zaměstnání efektivně využívat teprve v posledních třiceti letech. Oněch třicet let ale představuje jen procento z třítisíciletých dějin čínské civilizace.

Amerika a její černoši

Dále následuje svoboda od svévolného zatčení a věznění, spojená s prosazováním vlády práva. To je vcelku nové právo, dokonce i v západních společnostech. Za feudalismu nevolníci žádná rovná práva neměli. Mnozí byli svévolně chytáni, bičováni a někdy popraveni pro neposlušnost. To byla norma v evropských společnostech ještě před jedním nebo dvěma stoletími.

Američané mohou být právem hrdi na nejdéle trvající demokracii, vyhlášenou Ústavou v roce 1787. Přesto trvalo Americe téměř dalších sto let, než vyhlásila nezávislost svých otroků. Více než sto padesát let po přijetí americké ústavy neměli černoši dovoleno sedět na předních místech v autobuse.

Amerika je novou společností, Čína má kontinuální historii minimálně tři tisíce let starou. Proto by nás nemělo překvapit, že Číně trvá mnohem déle zavést stejná práva, která Američané sami začali plně využívat až ve 20. století.

Dalším projevem svobody je svoboda myšlení.Čína zůstává politicky uzavřenou společností. Ale je paradoxem moderní doby, že v sociální a intelektuální oblasti je současná Čína velmi otevřená. Diktát moderní ekonomiky vyžaduje, aby čínští obchodníci, podnikatelé a bankéři měli stejný přístup k informacím jako jejich konkurenti. A moderní technologie, zvláště internet, ztěžují možnost odříznout společnost od informací. Používání internetu roste v Číně rychleji než v ostatních společnostech. Některé odhady dokonce tvrdí, že se mandarínština stane nejpoužívanějším jazykem internetu a nahradí tak angličtinu.

Uzavření s otevřenou myslí

Většina lidí na Západě neumí rozlišit rozdíl mezi svobodou myšlení a svobodou slova. Vidí je jako dvě strany jedné mince. Číňané vidí a cítí rozdíl. Jejich svoboda slova zůstává v mnoha oblastech omezena. Ale na druhou stranu se v minulých stoletích nikdy netěšili tak velké svobodě myšlení jako dnes.

Čínské univerzity dnes fungují a vypadají jako moderní americké nebo evropské komplexy. Přední indický akademik Pratap Bhanu Mehta popsal rozdíl mezi Čínou a Indií jednoduše: Čína je uzavřenou společností s otevřenou myslí, zatímco Indie otevřenou společností s uzavřenou myslí.

Čínští představitelé si musí uvědomit, že všechny jejich snahy o modernizaci Číny mohou selhat, pokud nepovolí svobodu slova. Jejich důvody k neochotě jsou zřejmé. Pokud povolí svobodu slova, lidé mohou položit spoustu otázek o legitimitě vlády komunistické strany. Kdyby však taková debata nyní nastala, mohla by docela dobře vést ke shodě, že vláda komunistické strany je legitimní, protože se zasloužila o masivní zlepšení životní úrovně. Žádní jiní předcházející vládcové Číny neměli tak pozitivní vliv na životy lidí.

Autor je děkanem Lee Kuan Yew School of Public Policy (LKY SPP) v Singapuru. V letech 1993-1998 byl náměstkem ministra zahraničí. Je účastníkem letošního Fóra 2000 v Praze.